Vzpomínky na Václava Havla

Myslím si, že čtvrtá neděle adventní vstoupí do našeho povědomí jako úmrtní den Václava Havla. V křesťanské tradici neslavíme původně narozeniny, ale slavíme den úmrtí. Protože právě ve chvíli úmrtí můžeme hodnotit člověka, jeho život, jeho dílo, a zde je tedy důvod, abychom mohli říci, kdo Václav Havel byl.

Myslím, že od dnešního dne už nebudeme mít pochybnosti, že se nemusíme s rozpaky hlásit ke své národnosti. Myslím ale také, že ten dnešní den nám říká, že nemusíme mít obavy být člověkem, který se ptá na smysl svého jednání, na smysl svého života, odkud, kam a že svědomí nepatří do minulosti, ale že svědomí je ten největší motor, který může posouvat lidské dějiny.

A protože plachý a fyzicky opravdu velmi útlý člověk, kterým Václav Havel byl, měl onu sílu vzdorovat, vzdorovat té velmoci a oné masivní materiální síle, která měla obrovskou propagandu, kterou ovládala i pomocí úplatků a nejrůznějších triků, které zná moc tohoto světa, dokázal vzdorovat a nakonec zvítězit jistým způsobem. Myslím, že to nám ukáže, že právě onu sílu svědomí hledal. Kdy se stále tázal po onom absolutním horizontu, kdy nakonec i sám vyznal, že tímto absolutním horizontem je Ten, který je.

To jsou naše poslední rozhovory. Nejenom ty, které by měly pak prvního ledna být na televizní obrazovce, ale jsou to osobnější rozhovory, které žádná televize a žádný rozhlas nepřenášel. A já bych tedy chtěl Václavu Havlovi opravdu popřát odpočinutí věčné, aby mu dal Ten, který je, aby po všech těch velkých námahách a těžkostech, ale i bolestech, které přinášela jeho vážná nemoc, opravdu spočinul. A přál bych si, aby jeho jméno – to není zapotřebí, abych si přál, to je skutečnost – aby jeho jméno se nikdy neztratilo z paměti těch lidí, kteří mají rádi svoji zem, kteří mají úctu k druhému člověku.