Z rozdělení Československa v roce 1993 byli mnozí Romové v šoku. Znamenalo pro ně ztrátu životních jistot

„Pamatuji se, jak mi to bylo strašně líto, když jsem se tu novinu dozvěděla,” vzpomíná na rozdělení Československa bývalá redaktorka Českého rozhlasu Jarmila Balážová.

„Samozřejmě jsme tušili, že k tomu dojde. Já to sledovala jako novinářka. Patřím ke generaci, která byla hluboce spjatá se vším, co bylo slovenské. Báječně jsme i slovensky uměli a dodneška umíme.”

Života mnoha Romů se vznik nových hranic výrazně dotknul. Na nově vzniklém Slovensku totiž žila podstatná část jejich přátel a hlavně příbuzných. Vysvětluje vedoucí semináře romistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Helena Sadílková:

„Velká část Romů v České republice přímo ze Slovenska, nebo odtamtud pocházeli jejich rodiče. Vazby v případě rodin byly velmi intenzivní. Lidé tam trávili prázdniny, navštěvovali příbuzné. Československé spolupatřní romské populace bylo mnohem silnější než pro většinu obyvatelstva v Čechách.”

Rodinu na Slovensku měl také další bývalý redaktor Českého rozhlasu Emil Baláž:

„Tam, odkud pocházeli moji rodiče a kam jsme skoro každý rok jezdili za příbuznými, jsme najednou museli mít pasy a občanské průkazy. Jezdili jsme prostě do zahraničí, a to se vším všudy. Vrcholní politici tvrdili, že to jako občané ani nepoznáme - že nebudou hranice, nebudou kontroly, že se nic z toho dít nebude. A samozřejmě, že hranice byly určeny a kontroly byly.”

Kvůli zákonu o občanství, který přijaly obě nové republiky, se také mnoho Romů, kteří třeba žili celý život na území České republiky, stalo státními občany Slovenska odkud pocházeli jejich rodiče. O české občanství pak bylo potřeba oficiálně zažádat.

„Lidé, kteří neměli vyřízené české státní občanství, tu najednou byli jako cizinci. Buď měli slovenské občanství které ale nemělo zas až tak velkou relevanci v době Československa. Stávalo se proto často, že lidé neměli doklad o tom, že jsou občany Slovenské republiky. Část lidí zůstala Slováky a stali se cizími státními příslušníky, čímž ztratili možnost nejrůznější státní podpory jako je třeba registrace na úřadech práce, apod.”

A k tomu všemu se se vznikem samostatné České republiky přidal už také dříve přítomný rasismus.

„Útoky proti Romům z důvodu rasy, tzn. proti lidem, kteří byli zvenku identifikováni jako Romové, byly každodenní skutečností. V 90. letech jenom v ČR došlo k zabití 10 až 12 lidí, záleží, jak počítáme roky. A to je jenom vršek ledovce. Toto, v kombinaci s nejistotou plynoucí z občanství, přispělo k pocitu přímého fyzického ohrožení,” uzavírá romistka Helena Sadílková.