Z vojenských archivů nelze určit přesný počet Romů, kteří bojovali ve druhé světové válce. Záznamy o národnosti se v odvodních knihách nevedly
Mezi Romy nebyly jen oběti, ale i hrdinové. I oni bojovali ve druhé světové válce. Pojďte společně s námi nahlénout do vojenských archivů, ve kterých se dozvídáme, jak je těžké odhadnou, kolik Romů je tam evidováno.
Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny České republiky: „Armáda, když odváděla – ať už dobrovolníky, nebo vojáky na základě mobilizace – zjišťovala u nich celou řadu údajů. Co se týče určení národnosti nebo etnické skupiny, armáda se dotazovala na především na mateřskou řeč, jen velmi málokdy na národnost. Z dochovaných materiálů nemůžeme určit přesný počet Romů, kteří sloužili v zahraničních jednotkách. Můžeme zjistit jen takové osoby, které z nějakých důvodů záznam mají.“
Klasickým příkladem jsou tedy odvodní komise, kdy odvodní důstojník zapisoval do rubriky.
„Rom nahlásil mateřskou řeč slovenskou a odvodní úředník k tomu napsal do závorky cikán nebo národnost cikánská, popřípadě nějaký další podobný údaj. To jsou tedy jediné indicie, podle kterých my můžeme z dosažitelných materiálů zjistit, že se jednalo o Romy.“
Vše je tedy zdokumentování v osobních protokolech a odvodních knihách vojenského archivu.
„V odvodních protokolech a v osobních materiálech je záznam o – v uvozovkách – cikánském původu u 53 osob. Je to poměrně málo, rozhodně to číslo musíme brát jako minimální, protože u několika Romů, u kterých víme, že bojovali v zahraniční armádě, ti přesně tuto poznámku nemají. Co se týče těch 53 osob, u všech se jedná o vojáky, kteří byli odvedeni, nebo muže, kteří byli u odvodu na přelomu let 1944 a 1945. První se objevili v půlce listopadu 1944, kdy byli odváděni ještě na území Polska. A poté nejvíce z nich bylo odváděno v Humenném v lednu 1945, v rámci již běžných odvodů, běžné mobilizace, která byla tehdy prováděna na územích osvobozených do té doby Rudou armádou.“
Jakou tedy mělo oněch 53 vojáků vojenskou hodnost?
„Více než 30 z nich bylo nováčků. Bylo to dáno věkem, protože více než 30 z těch 53 mužů bylo mladších 25 let. Jednalo se o jednadvacetileté nebo dvaadvacetileté mladé muže, kteří nemohli projít žádnou vojenskou službou v předmnichovské československé armádě. Byli tam někteří, asi 12 osob, kteří měli záznam, že v nějaké armádě sloužili, většinou ve slovenské armádě. Mají tam hodnost vojín slovenské armády, ale jednalo se o hodnost, kterou dostali ve slovenské armádě v rámci pracovních praporů, protože Romové byli, stejně jako Židé, ve slovenské armádě odváděni k pomocným úkolům do pracovních praporů. Nebyli zbaveni možnosti sloužit v armádě jako ozbrojených silách, byli ale zbaveni možnosti sloužit se zbraní v ruce. Byli zařazeni do pracovních praporů, něco jako PTP, jak je později známe. Byly to jednotky určené k nejhrubším pomocným, stavebním, zákopovým a dalším pracem, kde se sloužilo opravdu beze zbraně. Nicméně, disciplína byla vojenská, uniformy měli taktéž vojenské. Jejich jedinou – v uvozovkách – zbraní byla lopata. A také další nářadí. Zmíním jednu takovou kuriozitu, s tou lopatou se zacházelo i během pořadové přípravy. Dělaly se s ní podobné cviky, jako dělá normální voják s puškou.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.