Zámek v Bílé Vodě dnes slouží jako léčebna, postaven byl až dlouho po vzniku vesnice
Historie Bílé Vody na Jesenicku sahá hluboko do minulosti. Často bývá s počátky obce spojováno šlechtické sídlo, které v ní stojí. V Bílé Vodě je tomu ale jinak. Přesto zde zámek dodnes stojí.
Písemné zmínky o osídlení oblasti Bílé Vody se dochovaly už ze 13. století, kdy se v listinách objevuje osada Vysoká, která byla pravděpodobně předchůdkyní dnešní Bílé Vody. Osada však později zpustla. Obnova obce začala až v 16. století. Od rodiny Rungů, která vlastnila sousední Kamenici, dnes už položenou v Polsku, odkoupili v roce 1532 část obce nazývanou Bílá Voda jejich příbuzní Jan a Jindřich Schoffovi. Stalo se tak s posvěcením vratislavského biskupa, který novým majitelům povolil ves znovu osadit, a navíc jim udělil právo provozovat svobodný šenk.
Nelze určit, zda Schofové v Bílé Vodě bydleli. Jisté je, že už v roce 1579 zde existoval panský dvorec, kde lze předpokládat i obytnou část. Teprve v roce 1691 se v urbáři uvádí „rytířské sídlo, vystavené zcela z kamene, 21 sáhů dlouhé a sedm sáhů široké“. Dále se uvádí, že v něm byla jídelna, dvě světnice, tři komory a horní patro, doposud nedostavěné, které bude sloužit jako sýpka.
V tomto případě je jisté, že zámeček v dnešních mírách s půdorysem 40x13 metrů je už předchůdcem dnešního zámku. Jeho stavitelem byl tehdejší držitel panství František Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu. Urbář dále uvádí, že mimo hlavní budovu zámku stával dům pro čeleď, stáj pro koně a ovčinec.
Je téměř jisté, že ani stavitel zámku v něm také déle nepobýval. Stejně tak jeho dědic, olomoucký kanovník Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu, který se zasloužil o vznik zdejší piaristické koleje.
Navíc se zámeček ocitl na samotné hranici monarchie. Při prusko-rakouské válce trpěl průchody vojsk a po uzavření míru a odtržení Slezska se ocitl v nejsevernějším bodě jeho rakouské části. I v následné sedmileté válce byla obec několikrát obsazena Prusy a nedaleko zámku se dokonce fyzicky bojovalo, což se ještě několikrát opakovalo. I císař Josef II. při své návštěvě Bílé Vody politoval místní, že leží opravdu na špici a že tedy mají být zdrávi, sebe pak, že mu Prusové sebrali zahrádku a nechali mu pouze plot.
Obec i zámek v následujících letech často měnil majitele i obyvatele. V 19. století se stal na čas útočištěm nefalšované princezny. Marianna Vilemína Frederika Luisa Šarlota Oranžsko-Nasavská se provdala za svého bratrance, prince Albrechta Pruského a za patnáct let manželství mu porodila čtyři děti. Šťastná však tato emancipovaná a vzdělaná žena nebyla, a tak v roce 1845 svého manžela opustila a začala žít se svým milencem a osobním tajemníkem Johannesem van Rossum.
Nebylo však možné, aby zůstala v Prusku, a tak se uchýlila na rakouskou stranu hranic. Snad aby měla svou zemi stále na očích, koupila v roce 1853 zdejší zámek, který upravila pro svou potřebu. Byla to pro celé okolí dobrá doba, neboť „dobrá paní“, jak se jí říkalo, podporovala rozvoj vesnice i okolí. Její jméno dodnes nesou mnohá místa, jak na české, tak i na polské straně hranice.
Zámek po princezně vlastnila její dcera, později i vnučka. Roku 1917 byl prodán rodině Kutzových a po nich, v roce 1934, Maxi Weissovi. Posledním majitelem byl až do roku 1945 hrabě Johann Nepomuk Wilczek.
Zámek byl po válce zestátněn a v roce 1954 zde vznikla psychiatrická léčebna specializující se na léčení alkoholismu. I dnes se ve zdejší psychiatrické nemocnici léčí závislosti. Nese jméno Marianny Oranžské a dnes je nejzápadnější stavbou české části Slezska i místem, kde začíná hřebenová cesta po Rychlebských horách.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
