Zapomenutá tragédie z Přerova. Luxusní Mercedes stál na konci války svého majitele život

Mercedes Benz 200, vyrobený v roce 1935, je dnes ozdobou muzea veteránů ve Slatinicích na Olomoucku. Černý veterán se v rodině Sobkových dědí už třetí generaci. Až donedávna však jeho současný majitel Aleš Sobek netušil, že právě tento automobil stál jeho dědečka na konci války život.

8 fotografií

„Když se daří, tak je to na drc,“ říká Aleš Sobek, když vůz bez potíží nastartuje. Má najeto tisíce kilometrů a generace s ním objezdily celou Evropu. „Tady tyto auta mají tu výhodu, že jsou naprosto jednoduché konstrukčně a dokáže ho sestavit kdokoliv pomocí šroubováku a kladívka,“ popisuje Sobek technickou výhodu veteránu.

Smrt kvůli autu

Teprve nedávno při návštěvě archivu v Henčlově zjistil, že tento vůz sehrál tragickou roli v příběhu jeho rodiny. Ředitel archivu Jiří Lapáček zde nalezl zprávu, podle níž si Bohumil Sobek 8. května 1945 vyzvedl v podniku Optikotechna zpět svůj Němci během války zabavený vůz. Při odjezdu ho však zpozorovali čtyři ruští vojáci.

„Automobil naštěstí, nebo možná bohužel, zaparkoval jinde, takže nebyl před domem. Ozvalo se několik ran. Ruští vojáci potom Bohumila Sobka, těžce poraněného, vytáhli do bytu, okradli o náprsní tašku, kde měl poměrně velký obnos peněz, ukradli hodinky, šperky a odešli. Po dvou dnech Bohumil Sobek 10. května zemřel,“ popisuje Lapáček.

Případ zůstal dlouhá léta tajený. Nebyl zájem ze strany úřadů, ať už českých, nebo ruských.
Jiří Lapáček, ředitel archivu v Henčlově

Paní Sobková se následně obrátila na policii i vojenského velitele města Popova, který vyšetřování přikázal. Výsledek? „Nic se nezjistilo.“ Podle Lapáčka nebyla vůle najít pachatele ani po válce. „Případ zůstal dlouhá léta tajený. Nebyl zájem ze strany úřadů, ať už českých, nebo ruských.“

Rodinné ticho a auto jako trpká památka

Aleš Sobek přiznává, že o osudu svého dědečka dlouho nic netušil. „Jako desetiletýmu mě rodiče nechtěli za doby socialismu sdělovat to, že někdo z nás byl postřelen Rusy. Ta doba se otevřela až hodně, hodně pozdě, kdy už rodiče nežili, takže mě to už nemohli sdělit v tom syrovém stavu. A byla to hrozná doba.“

Na otázku, zda se tím změnil jeho vztah k automobilu, odpovídá: „To, že to je rodinný auto, který je potřeba předávat z generace na generaci a udržovat v chodu už z úcty k mému tátovi, strejdovi, dědečkovi, to bylo vždycky. Teďka to má takový trošičku smutnější charakter.“