Zapomenutý židovský exodus

Zákon k připomínce statisíců Židů, kteří ve 20. století převážně nedobrovolně opustili své domovy v arabském světě a Íránu, přijal izraelský parlament v roce 2014. Datum navazuje na rozhodnutí Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947. Tehdy, letos před tři čtvrtě stoletím, autoritativní mezinárodní společenství souhlasilo s rozdělením britské mandátní Palestiny na židovský a arabský stát. Bylo to však právě toto rozhodnutí, po němž v zemích Arabské ligy propuklo masové protižidovské nepřátelství.

Židovské obce existovaly na Blízkém východě, v severní Africe, východním Středomoří, území někdejšího Babylonu, Arabském poloostrově, Jemenu a Perském zálivu již před více než 2000 lety, tedy staletí před vznikem islámu. Pod jeho mnoho set let trvající nadvládou pak Židé v postavení druhořadých obyvatel prožili tak jako křesťané období relativního klidu, sdílení, ale i krvavých persekucí.

Před vznikem Izraele v květnu 1948 žilo na územích, která dnes tvoří arabský svět a Írán, přibližně 850 000 Židů. Dnes jich zde zůstává několik málo tisíc. K první velké migrační vlně v minulém století došlo na přelomu 40. a 50. let z Jemenu a Sýrie. I přesto, že zde Židé museli zanechat svůj majetek, odešlo jich na 90 procent. Do roku 1951 pak v Izraeli našlo útočiště na čtvrt milionu Židů, kteří sami sebe nazývají „mizrachim“ – hebrejsky „východní“, čímž se odlišují nejen od evropských Židů aškenázských ze střední a východní Evropy, ale i jihoevropských Židů sefardských.

Postupně do roku 1972 našlo v Izraeli útočiště na 600 000 mizrachim, nejvíce z Iráku, Maroka, Tuniska, Egypta a Íránu. Z posledně jmenované země pak ještě Izrael přijal další tisíce Židů poté, co v Íránu došlo k islámské revoluci. Ať již však Židé odcházeli odkudkoliv, v drtivé většině to bylo v důsledku obav o život či budoucnost. Do bezpečí se dostávali ožebračeni se souhlasem zemí, v nichž žili po celé generace, nebo též tajně po zemi, moři, ale i díky Izraelem organizovaným evakuačním letům.

V nově ustaveném Izraeli čekaly mizrachim stejně jako 400 000 přeživších šoa těžké podmínky. Na rozdíl od svých evropských souvěrců se však přistěhovalci z muslimského světa kvůli nižšímu vzdělání a osobitým zvyklostem obtížněji vyrovnávali se životem ve státě, který bránil svou existenci, a současně se prudce hospodářsky rozvíjel. To je již dávno minulostí. Mizrachim jsou do izraelské společnosti plně začleněni, jen jejich pohnutý osud zůstává pro většinu světa neznámou dějinnou kapitolou.