Alan Beguivin: Francouzsky spíš píšu, než mluvím

Narodil se v Bretani česko-francouzským rodičům. „Máma pochází ze slavného překladatelského rodu, můj otec, který od nás odešel, když mi bylo šest, se angažoval v odborovém hnutí,“ vypráví překladatel Alan Beguivin, který své dětství prožil v Praze.

„Byla to zvláštní doba lámající se normalizace. Připadal jsem si v ní jako nežádoucí exot a outsider.“ Prošel českým gymnáziem a francouzskými školami. „Když jsem pak přijel do Francie, připadal jsem si jako exot a outsider i tam. Nakonec jsem se rozhodl žít v Čechách, kterým líp rozumím.“ Přeložil Laclosovy "Nebezpečné známosti" i román "Podvolení" Michela Houellebecqa.

Jsem samozvaným specialistou na tohoto francouzského prozaika, jehož opus Elementární části mi vpravdě uhranul. Svým poznáním světa mi hluboce promlouval z duše. Navrhl jsem, že bych ho přeložil do češtiny, a tím začalo mé stýkání a potýkání s ním.

Další knihou byl román Podvolení, který se zabývá otázkou střetu západní a východní civilizace. „V současnosti překládám Houellebecqovu knihu Veřejní nepřátelé.“

Z této knihy jsme ve Vizitce, kterou dotvářely francouzské písně, rovněž naživo četli.

Veřejní nepřátelé
Milý Bernarde-Henri,
prozatím odolávám rozkoším lahodné debaty, již bychom mohli vést (již povedeme) o „depresionismu“, jehož jsem vskutku jedním z nejpovolanějších představitelů. Jsem totiž v Bruselu, kde s sebou nemám žádné svoje knihy, a tak bych mohl odbočit k některému Schopenhauerovu citátu, zatímco zpaměti dokážu jakž takž citovat maximálně Baudelaira. A navíc, psát o Baudelairovi v Bruselu má něco do sebe. V jedné pasáži, pravděpodobně starší, než kterou uvádíte (neboť se tam ještě nepouští do lidské rasy, ale jenom do Francie) Baudelaire tvrdí, že velký člověk je takovým pouze navzdory svým krajanům, a musí proto vyvinout agresivní sílu rovnou nebo větší, než jsou spojené obranné síly jeho krajanů. První poznámka, která mě k tomu napadá, je, že to musí být strašně vyčerpávající. Druhá, že Baudelaire se dožil sedmačtyřiceti let.