Antonín Přidal: Dobrou noc, pane profesore

Připusťme, že pan Hyman Kaplan, jazykový vynálezce z Večerní školy pro dospělé, je nesmrtelný. Přiznejme nesmrtelnost i jeho „kolékům, a kolékyňkám“, panu Bloomovi, slečně Mitnickové nebo paní Moskowitzové, a samozřejmě jejich třídnímu, úzkostlivě džentlmenskému profesoru Parkhillovi.

Bohužel ten, kdo je přivedl na svět, americký spisovatel Leo Rosten, tuto vlastnost neměl. Odebral se na věčnost jednoho únorového dne v roce 1997. Bylo to deset let poté, co vyšla v nejnovější české verzi jeho výše zmíněná kniha. Profesoru Parkhillovi následně připadl nelehký úkol, jak z rozsáhlého díla zesnulého beletristy, sociologa a politologa vybrat pro své nesečtělé žáky alespoň jednu myšlenku, která by je mohla zaujmout a inspirovat.

Pan Kaplan, protagonista Rostenova vyprávění, pokýval hrdě hlavou, ale ostatní se tvářili nejistě, nebyli velcí čtenáři a navštěvovali školu jen proto, aby se lépe domluvili v běžném životě a složili zkoušku nutnou pro získání státního občanství. Profesor Parkhill proto rychle připomněl, že Leo Rosten, syn chudobných přistěhovalců z Polska, byl v mládí pilným, ba víc než pilným studentem a zanechal po sobě rozsáhlé dílo literární i sociologické, jazykovědné a politologické. Na třídu to velký dojem neudělalo. Strnule hleděla před sebe. Pan Kaplan si tu skleslost vložil po svém, povstal a zahlaholil: „Damyjapanóve, truchlejme – ale né furt! Jak žikaj Francousi – sele ví!“

V nedávno vydané knize „Potulky knihami a časem“, kterou napsal překladatel Kaplanových dobrodužství Antonín Přidal, se o tom vypráví příběh: o dlouhém večeru staromládeneckého pedagoga, o jeho knihovně a nočním rozhovoru i sporu s nebožtíkem, který nebyl jen humoristou. Jak je to s nebem na zemi? Je naší svatou povinností kdeco chápat? A vidět smysl všeho ve štěstí?

Poslechněte si to v autorově podání. Sekundovat mu bude Jaroslav Kuneš.