ČESKO ZEMĚ NEZNÁMÁ - LIBEREC
- takto jsme pojmenovali výpravy reportérů Českého rozhlasu ze všech regionálních studií za tím, co paměti hodno. V neděli 7.ŘÍJNA se vám ze všech regionálních stanic Českého rozhlasu ozveme z Liberce . Příběh svaté Zdislavy
Dnes vás zveme na zvláštní putování - zároveň daleké i blízké. Daleké v čase, protože se budeme vracet do 13. století a blízké, protože doputovat bychom měli k vlastnímu srdci a duši. Někteří říkají, že právě tahle pouť bývá nejdelší...
Půjdeme po stopách paní Zdislavy z Lemberka, pokusíme se poznat, jak a čím žila a jak a čím nás oslovuje po třičtvrtě tisíciletí.
Život
První zprávy o Zdislavě a hlavně o jejích rodičích Přibyslavovi a Sibyle nalézáme v tzv. Žďárské kronice z počátku 14. století.
Pan Přibyslav byl purkrabím v Brně, tedy nejvýznamnější osobou tamní správy, vlastnil rozsáhlá panství a jeho sídelním místem byl hrad Křižanov. Žďárský kronikář poznamenává: "Byl zevně rytířem, v nitru však mnichem".
Paní Sibyla, matka Zdislavina, pocházela z tehdy kulturně a duchovně velmi vyspělého Království obojí Sicílie a do Čech přišla jako dvorní dáma Kunhuty, nevěsty budoucího krále Václava I. A bezpochyby právě na pražském královském dvoře se seznámila s Přibyslavem a posléze se stala jeho ženou a matkou čtyř dcer a jednoho syna.
Zdislava musela být velmi citlivé a vnímavé dítě, vliv rodičů jistě sehrál velkou roli. Už jako malá byla okouzlena vyprávěním o životě poustevníků a utíkala do křižanovských hvozdů za samotou, za hledáním Boha.
Podle kronikářů by nejraději chtěla vstoupit do kláštera, ale její úděl byl jiný a naplnila jej vrchovatě.
Byla provdána za Havla Markvartice, pána na Lemberku, "muže znamenité slávy válečné". Pravý rytíř 13. století byl statečný bojovník a také člověk zanícený pro náboženství, pro víru, navíc stejně jako rodiče Zdislavini podporovali cisterciáky, rodiče Havlovi zas podporovali řád johanitů.
V podobném díle pokračovali i manželé Havel a Zdislava na Lemberku a v jeho okolí. Nechali zbudovat chrám svatého Vavřince s klášterem pro dominikány v Jablonném a další kostel s dominikánským klášterem v Turnově.
Legenda praví, že na stavbě kostela v Jablonném se podílela paní Zdislava i nošením kamenů - v noci, aby hned ráno mohli zedníci pokračovat v práci. Zdislava porodila 4 děti, pečovala o rodinu, ale navštěvovala i chudé a potřebné v okolí, podporovala poutníky, pomáhala nemocným - své víře a lásce k bohu dávala tvář denní služby.
Stala se pravou "královnou severních záseků"...
Zdislavě se dostalo mnoha darů - narodila se do rodiny hmotně zajištěné, provdala se za vlivného muže, žila na vysokém stupni tehdejší společnosti, dostalo se jí zřejmě i vzdělání - v tehdejší době to byl opravdu dar výjimečný. A dostalo se jí i daru soucitu a porozumění potřebám druhých - daru ještě výjimečnějšího i v měřítcích doby naší.
Zázraky
Zdislava musela na své současníky působit zcela mimořádným dojmem - nechme promluvit tak řečeného Dalimila:
"Roku tisíc dvě stě padesát a dva po zrození mileného Jezu Krista odešla se světa Zdislava, svatého života žena, jež pomáhat bědným měla dar. Pěti mrtvým dala povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky..."
Zdislava vytvořila v temných a dávných časech světlou a hlubokou stopu, i když zemřela velmi mladá, bylo jí kolem 33 let. Kronikářské údaje tady potvrzuje antropologický průzkum jejích ostatků v roce 1979.
Dnes víme, že měla štíhlou a gracilní postavu, měřila 160 centimetrů, známe charakteristiky lebeční schrány i jednotlivých dochovaných kostí a zubů.
Ale Zdislava toho po sobě zanechala mnohem víc - ať už v dětech nebo ve skutcích, v přístupu k životu a k druhým lidem. Ona dobro a lásku k bližním nehlásala, ona je žila.
Zvěst o jejích zázračných skutcích se mezi lidmi udržela po staletí, i bez oficiálního církevního posvěcení. Už v 17. století se začal budovat chrám s cílem dosáhnout svatořečení, ale až v roce 1907 Zdislavu papež Pius X. beatifikoval a od tohoto blahořečení uplynulo ještě téměř dalších 90 let, než byla prohlášena za svatou.
Ale už před rokem 1995, před rokem svatořečení se k ní utíkali ti, kteří její pomoc potřebovali - chudí, nemocní, nešťastní - a mnozí věřili, že se jim dík Zdislavě pomoci také dostalo.
Odkaz nebo spíše vzkaz?
Odpusťte myšlenku možná lehce svatokrádežnou - že odkaz Zdislavin je mnohem spíše v rovině vztahů než v rovině zázračného léčitelství. Vztahy jsou to, čemu nerozumíme, co neumíme, kde pácháme mnoho škod - ať už vědomě nebo nevědomky. Nechceme nebo neumíme naslouchat druhým, nechceme nebo neumíme chápat jejich potřeby, nechceme nebo neumíme přinést svůj díl námahy, lásky a oběti.
Můžeme na Zdislavu vzpomínat jako na světici nebo zázračnou léčitelku, můžeme ji chápat jako oddanou manželku a milující matku, můžeme ji obdivovat jako silnou ženu, která svou víru přetavila v práci a oběť pro druhé - vzpomeňte si aspoň někdy na "paní vzácnou, počestnou a čistou", svatá Zdislava může ze svého odkazu rozdávat dodnes.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
