Čeština a jazykové právo

Na rozdíl od sousedního Slovenska totiž v České republice neexistuje žádný speciální jazykový zákon, který by např. ukládal politikovi, který přijde do televize, mluvit spisovně. Neexistují ani žádné sankce, které by postihly toho, kdo např. veřejně znevažuje náš národní jazyk, který je asi tím hlavním a nejdůležitějším, co nás Čechy charakterizuje a spojuje.

Na Slovensku – alespoň hypoteticky – může být člověk za soustavné veřejné porušování jazykových a komunikačních norem potrestán. Ten rozdíl mezi Českou republikou a Slovenskem, pokud jde o právní rámec fungování našich jazyků, je jistě dán hlavně historickou zkušeností – Slováci se o svůj jazyk bojí víc než Češi a, jak se zdá, víc na něm lpějí.

Určitěji se už český právní řád vyslovuje k otázkám jazyků národnostních menšin, shrnutých v zákoně č. 273 z r. 2001. Např. každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, jímž se vede jednání na úřadě nebo u soudu, má právo na tlumočníka. Každý příslušník národnostní menšiny v České republice má také právo činit úřední podání a úředně jednat v jazyce své národnostní menšiny a má také právo být vzděláván ve svém mateřském jazyce.

Ve všech případech je potíž jen v penězích – tlumočník něco stojí a většinou si ho každý musí platit sám. Vlastní školy mají u nás především Poláci, kterých je u nás asi 30 000 a kteří jsou, na rozdíl od jiných menšin, soustředěni v poměrně kompaktním prostoru v bývalých okresech Frýdek-Místek a Karviná, takže se pro ně vyplatí zřizovat školy, financované státem. Ze zákona také vyplývá, že v obcích, ve kterých je alespoň 10% podíl příslušníků národnostní menšiny, mají být veřejné cedule, označení úřadů, škol a dalších důležitých míst dvojjazyčné. I to se objevuje zase jen v česko-polském smíšeném pruhu na severovýchod od nás.