Ondřej Bláha

Slovo bombastický definuje reprezentativní Příruční slovník jazyka českého ve svazku z 30. let 20. století jako „nabubřelý, mnohomluvný“.

Když se někdo jmenuje Perchta, tak už tento fakt sám o sobě stačí k tomu, aby dotyčná osoba po smrti někde strašila. Je to totiž jméno strašidelné a zvláštní.

My Češi jsme prý národem jedlíků máku. Zahraniční studenti o máku mluvili jaksi pološeptem, asi tak, jako my si povídáme o tom, že v Nizozemí jde legálně koupit marihuana.

Znám několik Čechů, kteří by dovedli pořádat přednášky a workshopy o guláši anebo třeba o svíčkové. Právě slovo svíčková je tématem tohoto jazykového okénka.

Proč se vlastně říká nech si dařit? První lingvistická odpověď by mohla opatrná: jazyk se prostě mění, lidé mají rádi nové věci, rádi si hrají s jazykem.

Existují různé způsoby, jak okrášlit svůj projev - jak docílit toho, že jazyková forma dodá určitého lesku tomu, co sdělujeme. 

Platí, že slovo, které pochází z jiného jazyka, si ponechává určitou exkluzivitu. Třeba v tom, že má citové zabarvení.

Učit se jazyk neznamená jenom učit se slovíčka a gramatiku. Kdo chce mluvit a rozumět, ten se musí také naučit, kdy se co hodí. 

Rozhlasové fejetony o záludnostech, zajímavostech a netušených možnostech českého jazyka.

Čeština se vyznačuje opravdu velmi rozvinutou vidovou schopností, a to dokonce i ve srovnání s některými jinými slovanskými jazyky.