Dirigent Miloš Konvalinka: Olomouc – místo mé radosti

Konvalinka, sám z muzikantské rodiny, vystudoval brněnskou konzervatoř. Vzpomíná: „Taktovka se stala mým osudem už v roce 1945, kdy jsem začínal coby korepetitor s Bizetovou Carmen, a samostatně nastudovanou Madame Butterfly, to bylo v Praze, ve Státní opeře. Pak jsem odešel do opery v Ústí nad Labem a v Košicích. Roku 49 mi nabídl místo šéfa Karlovarský symfonický orchestr, který byl znám už z dob první republiky přímými rozhlasovými přenosy svých lázeňských a promenádních koncertů. Po válce měl víc než mezinárodní složení – vedle členů bývalého Německého lázeňského orchestru v něm hráli taky repatrianti ze Zagrebu, z Argentiny, někteří až z Hongkongu. Měl jsem tam i několik českých Vídeňských filharmoniků. To byla neuvěřitelná škola.“

Do Olomouce ho i jeho manželku Hanu, operní pěvkyni, přivedla nabídka dirigentského místa v Moravské filharmonii. Po dvou letech však Konvalinka zjišťuje, že se s uměleckým šéfem filharmonie Františkem Stupkou neshodnou, a odchází do pobočky Československého rozhlasu v Olomouci. Na stálé pracovní místo ho roku 1951 přijímá ředitel Alois Rečka, novinář a básník – společně vytvoří nejeden rozhlasový pořad. Coby hudební redaktor se Konvalinka zaměří jak na natáčení snímků MFO, tak snímků v podání sólistů, sboru a orchestru MDO (dříve Státního divadla Oldřicha Stibora). Natáčí také hanácký folklór a estrádní hudbu. Těch snímků se dochovaly tisíce. Některé jsou než svědectvím doby, jiné se dají dodnes bez ostychu vysílat.

Zakladatelé studia Československého rozhlasu v Olomouci: Zvukový mistr Mirek Janeček, hudební režisér a dirigent Miloš Konvalinka, redaktor zábavy Vladimír Kurtin, a technik Josef Balcárek|foto:Archiv Českého rozhlasu Olomouc

O rozhlasové práci Miloš Konvalinka říká: „Je jisté, že práce při natáčení zvýšila můj respekt k detailu a že mi dala mnoho pro zvukovou představu celku díla, ale zásadní rozdíl mezi prací v nahrávacím studiu nebo na koncertním pódiu nevidím. Vždyť při natáčení nebývá o moc více času než při přípravě veřejného koncertu. Rozdíl je pouze v tom, že při práci pro rozhlas chybí kontakt s obecenstvem, tedy se zcela specifickou součástí přispívající k celkovému výkonu orchestru i dirigenta. Mikrofon mně přesto učaroval.“ Do Olomouce i do Ostravy zval Konvalinka přední sólisty nejen z Moravy a Slezska, ale z celého Československa. Častým hostem bylo také klavírní duo Věry a Vlastimila Lejskových. Vzniká vzácná nadregionální symbióza umění a rozhlasové tvorby, natáčejí se snímky Benjamina Brittena či Daria Milhauda, které jsou následně posílány autorům do Anglie a Francie, kde jsou vysoce ceněny.

Slibnou dobu vzmachu přeťala sovětská okupace v srpnu 1968. Jedním z hlasů slavné „Štafety“ byl redaktor Bohuslav Matyáš: „Provizorní studia stanice Olomouc byla většinou ve sklepních prostorách. Hbitě jsme je střídali, abychom někde nevzbudili nechtěnou pozornost. A tak to šlo den za dnem, vysílali jsme od rána do večera.“ Po podepsání Moskevských protokolů a legalizaci okupace byl všem nadějím konec. Normalizační čistky samotatné vysílání z Olomouce rozmetaly a přerušily na dlouhých 25 let, znovu se ozvalo až v pondělí 3. ledna 1994.

Miloš Konvalinka své rozhlasové působení zakončil v roce 1974, kdy přechází na místo šéfa olomoucké opery. Ale ani tam se mu umělecky nevede příliš dobře a on odchází do pražského Národního divadla, kde po tři sezóny vede operní orchestr. Od roku 1980 se stává ředitelem vydavatelství PANTON a o čtyři léta později odchází do Brna – do starobního důchodu.

Výsledkem naší rešeršistické práce jsou v této AKADEMII nejen digitalizované a zvukově restaurované nahrávky pod Konvalinkovým vedením, ale také ukázky z rozhlasových pořadů a opusů, na nichž se coby hudební redaktor nebo režisér podílel a které uslyšíme v éteru díky mistrovi zvuku Tomáši Přidalovi po dlouhých letech v obnovené premiéře.