Doma jsme měli vitrínu s mamutími kostmi. Pravěk mi byl souzený, říká archeolog Jan Mikulík

3. srpen 2017
Předmostí - Dluhonice. 2006. Terénní archeologové Zdeněk Schenk a Jan Mikulík u kostrového hrobu ženy kultury moravské malované keramiky

Vždycky si přál žít v místech, která proslavily unikátní nálezy z doby pravěku. Podařilo se. Jeho dům stojí v Předmostí u Přerova v lokalitě, o které se učí v hodinách dějepisu. Jan Mikulík navíc dostal šanci ji důkladně prozkoumat.

Přerovský muzeolog v posledních dvaceti letech nechyběl u žádného zásadního průzkumu v regionu. Přestože se k archeologii dostal velkou oklikou a jak sám říká na stará kolena.

„Nebyl jsem vyhraněný typ,“ vysvětluje Jan Mikulík. „Historie mě zajímala vždycky. K archeologii mne posunulo až setkání s o generaci mladším kolegou. Měli jsme stejný pohled na osvětu našich objevů, chtěli jsme, aby se o nich vědělo. A sedli jsme si i lidsky,“ dodává.

Dvojice má za sebou průzkum historického centra Přerova i nedalekého Předmostí a mnoha dalších zajímavých lokalit. A také zásluhu na tom, že se o jejich objevech píše, publikuje. Stojí dokonce i za prosazením dvou přerovských památníků. Ten poslední stojí v Přerově na nábřeží řeky Bečvy – na Marku. V místě, kde působil Jan Amos Komenský.

Dětství a tajná místnost

Přerov, ZAV Na Marku 2012

„Já jsem se narodil ve Stříteži nad Ludinou, nedaleko Hranic. Právě tam a taky v dětství se objevují ty kořeny mého vztahu k historii,“ svěřuje se Jan Mikulík. Maminka muzeologa byla kantorka, pořádala vlastivědná pásma, vystoupení. „Slova o historii prokládala písněmi,“ dodává. „Tatínek byl hloubavý typ, pedant, písmák. Trávil čas v archívech, věnoval se dějinám vesnice. A taky vládl pevnou rukou. To když jsem jako kluk prováděl alotria,“ přiznává Jan Mikulík.

Rodina byla věřící, a třeba taková výměna vína za vodu panu faráři při ministrování se neobešla bez výprasku. A přidává ještě jednu vzpomínku. „Měli jsme doma až takovou tajnou místnost. Tam rodiče shromažďovali písemnosti nebo kroje. Nejvíce mě ale fascinovala prosklená vitrína, ve které byly uloženy mamutí kosti,“ dodává.

První setkání s archeologií

Jan Mikulík vystudoval střední stavební školu. „Na archeologii jsem se ale nedostal, a tak jsem šel z nouze na fyziku. Obor mě nebavil, studia jsem nechal. Taky jsem se poprvé dostal k terénní archeologii na brigádě v Mikulčicích. Krásné časy, zajímavé, poučné i romantické,“ vzpomíná. Další pokus dostat se ke studiu archeologie se nekonal. „Do života mi vstoupily city a láska. Oženil jsem se, nastoupil do práce jako stavař,“ říká.

Přerov, ZAV nádvoří zámku, 2008 (foto Zd. Schenk).jpg

Krize středního věku

„Tak ta přišla ve čtyřiceti. S rekapitulací toho, co chci ještě v životě dokázat,“ přiznává Jan Mikulík. „Tehdy už jsem spolupracoval s přerovským muzeem a uzrálo ve mně rozhodnutí, že svého koníčka přetavím v profesi,“ dodává.

Vytyčil si jasný cíl. Dostat se do lokality, která ho zajímala už od dob objevu mamutích kostí v tajném pokoji. Do Předmostí, které proslavily objevy z pravěku. „Začal jsem studovat muzeologii a tehdy jsem také potkal svoje druhé já. O generaci mladšího kolegu se stejným zaujetím pro věc, názory na prezentace objevů a jejich přiblížení obyčejným lidem.“

Od té doby nechyběl Jan Mikulík u žádného z velkých archeologických průzkumů v regionu. Naposledy třeba u objevení základů školy a modlitebny Jednoty bratrské v Přerově. Místa, kudy kráčel takový velikán našich dějin, jakým byl učitel národů Jan Amos Komenský.

Celý rozhovor s Janem Mikulíkem uslyšíte po kliknutí na odkaz v úvodu článku.

Helfštýn, výzkum hradní kuchyně, 2008