Fuska se skloňuje lépe než fusekle

8. leden 2015

Jedním z mýtů, které se tradují o češtině, je to, že se náš mateřský jazyk po roce 1945 postupně zbavil všech stop po staletém česko-německém soužití. Je pravda, že čeština spisovná takových zjevných památek po němčině, tedy germanismů, obsahuje na první pohled málo. Čeština nespisovná, běžně mluvená, má starých, ale pořád živých germanismů podstatně víc.

Říká se třeba furt místo „pořád“, koukat místo „dívat se“ anebo, zvlášť na Moravě, šufánek místo „naběračka“. Daleko větší množství germanismů pak dřímá ve všelijakých nenápadně okopírovaných slovotvorných kombinacích, ve skladbě české věty a v souvětí, a to i ve spisovné češtině. Dnes bych se chtěl zaměřit na jedno zvlášť živé a, řekl bych, „stěhovavé“ slovo z němčiny. Totiž na starý germanismus fusekle – na jeho původ a historii.

Před sto lety nemělo slovo fusekle ve významu „ponožky“ tak expresivní význam, jako má dnes. Bylo to slovo lidové, ale spíš neutrální. Je například doloženo, že si fusekle nebo fusakle přáli lidé v obchodě a že tu část oděvu takto nazývali oficiálně před prodavačem. Bylo obvyklé mluvit o fuseklích či fusaklích i v takových situacích, jako popisuje známý český spisovatel přelomu 19. a 20. století Karel Klostermann. Služka tady mluví ke svému zaměstnavateli: „Co pá můžou vzít tyhle fusekle? Co pá neviděj, že sou mokrý jako hnůj?“ V době Klostermannově navíc neexistovala dnes běžná alternativa ke slovu fusekle, totiž fusky, jak ponožkám říkají dnešní mladí muži a ženy. Fuska je totiž kratší a lépe se skloňuje než fusekle.

Bezprostředním zdrojem českého slova fusekle je nepochybně německé podstatné jméno Fußsöckel, jehož původní význam byl ‚kožešinový pytel na obě nohy‘, jaký se používal dříve zejména při cestování v otevřených vozech, bryčkách i v kočárech. Fuss je německy „chodidlo“ a söckel je tvarem německého slova Socke „ponožka“. Ale ani slovo Socke není v němčině úplně doma, dostalo se tam z latiny soccus znamenalo ‚sandál, lehká obuv‘. Do latiny se to slovo dostalo ze staré řečtiny, kde znělo sýkchos a znamenalo ‚podrážka přišněrovaná k noze, sandál‘. Do řečtiny se pak toto slovo s určitým konkrétním typem sandálů dostalo asi odněkud z Kavkazu.

S tím, jak Němci chodili v ponožkách a jezdili v kožešinových pytlích po celé Evropě, hlavně té střední, s tím se toto původně orientální a antické slovo rozšířilo i do slovanských jazyků. Ve slovenštině je fusakle, v některých chorvatských dialektech slyšíme fusekle nebo fuzekljine a ušetřena nebyla ani neslovanská, totiž ugrofinská maďarština, kde funguje podstatné jméno fuszekli s týmž významem jako v češtině. Ukazuje se tedy znovu a znovu, jak složité a možná nečekané jsou vztahy mezi jazyky.

Naše jazykové okénko jste slyšeli v úterý 19. srpna.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.