Jan M. Heller: Zpřísnit!

Čím jsou dnes Češi? „Většina z vás se chytila do pasti: svádělo vás to k moralizování,“ říkala při vyhodnocení pančelka, co to měla na starosti. Srdce mi spadlo do kalhot; naštěstí mou úvahu komise nakonec jako moralizování nevyhodnotila. Psal jsem o tom, že co Čech, to autorita.

Čtěte také

Jan M. Heller: Loď a Dvůr

Zaujalo mě totiž, s jakým despektem se kolem mě mluví o komkoli, kdo by měl být autoritou nadán, a jak hodně lidí je přesvědčeno, že přece oni sami dokážou – pars pro toto – vyhodnotit, jakou rychlostí je ještě bezpečné daným místem projet. „Mně“ přece nikdo nemá co připomínat nějaká pravidla.

Uplynulo hodně vody, ale tenhle jev mě v posledních letech fascinuje opět. Od konce pandemie si například všímám, že Praha je čím dál hůř prostupná pěšky, o kole nemluvě: doslova všude, na chodnících, na přechodech, v cyklopruzích totiž nepřetržitě stojí auta, která tam nemají co dělat, ale nikdo jejich řidiče nežene k zodpovědnosti. Čekám, kdy někoho napadne prohrčet autem Karlův most; zjistí se, že to jde, nikdo tomu nebrání, a k první vlaštovce se přidají další. Karlův most se stane vítanou zkratkou mezi oběma věčně ucpanými vltavskými nábřežími, na kterých dnes, podle mého názoru, auta dnes už nemají co dělat. Že se to nesmí? No a?

Čtěte také

Jan M. Heller: Jsem prostě pryč

Neříkám to teď kvůli tomu, abych hejtoval automobilismus, můžeme si dosadit jiné téma: pejskařství, zábavní pyrotechniku, cokoli. Jde mi o mechanismus vzniku: jak se stane, že někdo dojde k upřímnému přesvědčení, že pro něj zrovna pravidla neplatí? Protože je má prostě za pitomá? Ne že by často nebyla, o tom není sporu. Nebo pokládá svou momentální potřebu za nadřazenou všemu ostatnímu a všichni mu mají povinnost jít z cesty? Anebo je skutečně přesvědčený, že správné je nechat to na individuálním posouzení každého, jestli svým jednáním někoho omezuje nebo přímo ohrožuje?

Malá úcta k pravidlům byla jedním z charakteristických rysů minulého režimu, v němž podvést a obejít bylo jednak normalizovaným způsobem, jak si opatřit hmotné statky, jednak zdroj příjemného pocitu z toho, jak to nandat establishmentu. „Tak tohle už nepůjde, každý si dá hodně dobrý pozor,“ poučovali nás, dospívající kluky a holky, na začátku devadesátek. Pak ale přišly zprávy o nepořádcích a vyloženě kriminálních činech a dnes již okřídlené profesorské citáty týkající se gólu střeleného rukou nebo nadřazení trhu nad morálkou a v hlavě dospívajícího začal vznikat tak trochu guláš. A podle všeho nejen jednoho – a podle všeho tam zůstal.

Čtěte také

Jan M. Heller: Průvodce středovýchodní Evropou

Myslím, že problém není v pravidlech. Je v tom, jakým způsobem se sdělují. V devadesátkách se něco trochu zlepšilo; aspoň v pražských tramvajích a autobusech k strohým rozkazům „Nemluvte za jízdy s řidičem“ a „Postupujte do vozu“ přibyla slůvka „děkujeme“ a „prosíme“. Nedávno mi ale došlo, že jsme svědky opětovného relapsu k větší hrubosti. Stál jsem uprostřed chodníku na pražském Andělu a zíral na ceduli přibližně tohoto znění: „Pozor, průchod stavbou, dbej zvýšené opatrnosti.“ Tak především to přerámování: ne, já neprocházím žádnou vaší stavbou, to vy jste rozkopali komunikaci určenou pro pohyb chodců. A navíc ještě to soudružské tykání?

Existuje dokonce instagramový účet s názvem Pasivně agresivní cedule, kde lze najít spoustu dalších příkladů. Je to k pobavení, jistě, ale nepřispívá náhodou tenhle styl komunikace k všeobecné nakrknutosti především a k prohloubenému odporu k dodržování pravidel zvláště? Cyklisto, sesedni z kola!

Čtěte také

Jan M. Heller: Kostelní sourozenci

Přiznám se, že na mě to tak působí. Před několika měsíci proběhla veřejným prostorem debata o tom, jak jedno pražské bistro sepsalo manuál pro návštěvníky s dětmi, aby věděli, co se uvnitř smí a nesmí. Aniž bych chtěl obhajovat nezvedené děti, už tam nechodím; mám totiž za to, že host v restauraci má být vážený zákazník a ne obtížný element, kterému je nejprve nutné přistrčit nějaký školní řád, aby věděl, za jakých podmínek bude jeho existence tolerována a bude mu milostivě dovoleno utratit své peníze. Takhle to přece mělo fungovat, ne? Říkali jste po revoluci, že tohle je ten trh.

Tady by se dalo skončit, ale bohužel to má ještě poslední kapitolu. Po strašlivém černém dni na pražské Filozofické fakultě se vyrojily hromady internetových chytrolínů, kteří by hned přispěchali s řešením. A jakým? Přece: zakázat! Zakázat držení zbraní nebo rovnou zakázat i filozofickou fakultu, vždyť se tam stejně zabývají nějakými zbytečnostmi, kdyby dělali něco pořádného, tak by je ty roupy přešly. Zpřísnit pravidla a zavést nová: bezpečnostní rámy, kontroly, povinnost nechat se při vstupu do budovy prohledávat.

Nevím. Je pár dní před silvestrem, já pročítám diskuse na sociálních sítích o zákazu petard a pod oknem mám cyklopruh plný blikajících aut. A nemůžu si pomoct; problém asi nebude v tom, že bychom pravidel měli málo.