Janovický zámek nahradil jako sídlo panství někdejší hrad Rabštejn

První zmínka o obci pochází z roku 1398, kdy však ještě správním sídlem panství hrad Rabštejn vybudovaný na mohutné skále v nedalekém lesním masívu Hraběšické vrchoviny. Na konci 15. století bylo rabštejnské panství vypleněno. Jeho zástavním držitelem se stal pán šumperského zámku Petr ze Žerotína. Právě on se rozhodl přenést sídlo zdejšího dominia z nehostinného hradu v horách do příjemnější krajiny nedaleko města Rýmařova. Volba padla na Janovice. Některé prameny tvrdí, že zde už tehdy stála tvrz. Pokud zde však nějaký dvorec byl, byla jeho funkce spíše čistě hospodářská, neboť o opevněné stavbě není v listinách rabštejnského panství ani zmínka. Nicméně, z popudu Petra ze Žerotína zde mezi léty 1520 – 1530 vyrostl menší renesanční zámeček.

Nebyla to velká stavba, postupně však kolem ní rostly hospodářské budovy zázemí panství. Z doby počátku zámku se dodnes zachovala jen část přízemí s věží. Zástavní držitelé panství, jak Petr ze Žerotína i jeho synové či, po roce 1535, Vilém Kuna z Kunštátu, zde nebydleli a jezdili sem jen občas. Podobně na tom byli i další majitelé panství. Důlní podnikatel Marek Weiczinger z Weiczingu ani příslušníci dalšího důlního podnikatelského rodu Ederů ze Štiavnice zde také trvalé sídlo, přes mnohé aktivity v okolí, nenalezli. Šimon Eder si raději postavil reprezentativní tzv. Vysoký dům v Rýmařově. Dnes už bohužel nestojí. Osobou Vavřince Edera tedy podnikatelé raději kupují nedaleký Sovinec a panství i se zámkem získává od císaře v roce 1583 nyní již do dědičné držby jeho osobní přítel prezident královské komory Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu.

Tento luterán byl nejen velmi vzdělaný a mocný muž ale také skvělý podnikatel. Reorganizoval zdejší doly a zasadil se i o úpravu hutních provozů, které za jeho časů patřily k nejmodernějším v monarchii. Když byl pro svou víru donucen opustit dvůr, přestěhoval se právě do Janovic. Zámek zgruntu přestavěl v renesančním slohu a vybavil jej nejen pro své pohodlí, ale například i svou výtečnou knihovnou.  Po Ferdinandovi sídlil v Janovicích i jeho syn Ondřej a patrně se zde chtěl usadit i Wolfgang Bedřich, protože v roce 1663 povolal italského stavitele Alessandra Cannevala, který začal s přestavbou zámku v raně barokním duchu. To však Wolfgang Bedřich umírá a zámek i s panstvím se sňatkem jeho dcery dostává do majetku Dittrichštejnů. Část mobiliáře mizí na zámku v Mikulově a zámek opět stagnuje.

V roce 1721 se opět sňatkem dostává panství do majetku rodu hrabat Harrachů. Ferdinand Bonaventura provedl ve 40. letech 18. století zásadní přestavbu zámku s pomocí významného stavitele Gottfrieda Weissera v pozdně barokním slohu. Zámek dostal dostavbou nových křídel tvar písmene L. Díky své prostornosti a příjemné poloze se stal sídlem janovické větve rodu Harrachů až do roku 1945. I tak jej provázely mnohé přestavby a úpravy. Například přístavba pivovaru a klasicistní přebudování. Po roce 1945 se stal majitelem zámku stát. Sídlil zde archív, od roku 2002 je však zámek prázdný. Rekonstrukci by si zasloužil, je to totiž překrásná stavba v kouzelném místě.