... JAZYKOVÉ - HYPERKOREKTNOST

29. květen 2006
00266258.jpeg

V jazykových okénkách a sloupcích se u příležitosti výkladů o správné češtině mluví nejčastěji o tom, jaké prohřešky vznikají z neznalosti jejích pravidel a zákonitostí. Dnes se však budeme věnovat jevu skoro opačnému - chybám vzniklým z toho, že uživatel češtiny pravidla, např. mluvnická, zná a snaží se podle nich poctivě řídit. Problém je však v tom, že jim podřizuje úplně všechno. Budeme mluvit o tzv. hyperkorektnosti v jazyce.

Projevem přehnané snahy o jazykovou správnost, která přinese plody zcela opačné, jsou např. vazby typu se dvěmi ženami místo se dvěma, o udržovacích pracech místo pracích nebo oddělené psaní kdy by jste místo správného spojitého kdybyste. Za takovými chybami jako by se zjevoval stín nějakého přísného češtináře na základní škole, který - ač si to určitě nepřál - nacvičil se svými žáky pravopisná a gramatická pravidla tak, že "prosákla" i tam, kde neplatí. Hyperkorektní slovní tvary, hyperkorektní vyjadřování by však neexistovalo, kdyby pro něj nebyly podmínky uvnitř našeho jazyka, uvnitř češtiny. I přes všechny pozitivní city, které nepochybně většina z nás ke spisovné češtině chová, je potřeba zdůraznit, že čeština spisovná je dost jiná než ta čeština, kterou mluvíme doma a všude, kde se cítíme neoficiálně. My v Olomouci a obecně my na Moravě tento rozdíl nepociťujeme ještě tak výrazně jako uživatelé češtiny v Čechách. Přesto ten rozdíl existuje a kvůli němu se ve škole často musíme učit slovní tvary a slovní spojení, která bychom normálně neužívali. Je to tím, že naše spisovná čeština, tak, jak byla uzákoněna v době národního obrození, má celkem starobylou podobu - je to čeština hodně podobná té češtině, kterou užívali naši předkové v 16. století. V soukromí užívá skutečně spisovné češtiny jen malé procento Čechů, což je v kontextu jiných jazykových společenství celkem kuriózní - je však potřeba zdůraznit, že v tomto případě nejde o nějaký nedostatek: už někdy v minulosti jsme mluvili o tom, jak výhodné je mít dostatečně funkčně i stylisticky rozvrstvený národní jazyk.

A nyní se už můžeme vrátit k hyperkorektnosti. Ta je totiž důsledkem toho, co jsme před chvíli naznačili - faktu, že spisovná čeština není jejím uživatelům vždy zcela vlastní. Jako pěkný příklad může sloužit právě ten zmíněný podmiňovací způsob českého slovesa - uživateli češtiny, zvyklému přijímat fakt, že to, co je pro něj přirozené, je často chyba, připadá zákonité, že když se říká *chťeliste a píše se chtěli jste, obě slova zvlášť a s písmenkem j na počátku pomocného slovesa, mělo by se také psát chtěli by jste. Problém však je, že tvary minulého času a podmiňovacího způsobu vznikly v češtině různým způsobem a z různých zdrojů, takže umělou analogii bychom mezi ně neměli zavádět. Příště u hyperkorektnosti ještě chvíli zůstaneme.

Pořad Okolo češtiny vysílá Český rozhlas Olomouc na frekvencích 88,7 , 92,8 a 106,8 FM vždy v pondělí .

Premiéra v 9:30 - repríza ve 14:30.