Jsem, jsi, jsme, jsou. Kdy je vyslovovat pečlivě?

Kdybychom si měli představit nějaké typické problémy se spisovnou češtinou, pak bychom asi v první řadě mysleli na takové věci, jako jsou potíže s pravopisem, anebo třeba problémy s porozuměním nějakému méně obvyklému slovu.

Pravopis, gramatika nebo slovní zásoba však nejsou jedinými oblastmi, ve kterých lze chybovat, když se snažíme o opravdu kultivovanou spisovnou češtinu.

Velmi nenápadná je třeba výslovnost – řečeno přesněji, výslovnost je to nejméně nápadné pro toho, kdo mluví, a zároveň je tím nejvíce nápadným pro toho, kdo poslouchá. Proto se dnes zaměříme na jednu drobnost z ortoepie – tak se říká souboru pravidel kultivované výslovnosti.

Budeme mluvit o výslovnosti některých tvarů slovesa být – konkrétně o výslovnosti tvarů jsem, jste, jsou a podobně. Protože se čeština samozřejmě vyslovuje poněkud jinak, než se píše, není ani zde třeba všechno, co vidíme na papíře, do písmene reprodukovat v řeči. Slovesné tvary jsem, jste, jsou je možno ve spisovném projevu vyslovovat bez úvodního j-, ale jenom tehdy, pokud jsou součástí složeného tvaru slovesa.

Tedy podle příručky Výslovnost spisovné češtiny se může i např. v rádiu nebo v televizi říkat byl sem nebo viděli ste. Výslovnost byl jsem nebo viděli jste, kde hláska j- zazní, je pak hodnocena jako zvláště pečlivá. Shrňme tedy, že ve tvarech minulého času je obojí výslovnost, sem i jsem, možná.

Naopak závazná je v kultivovaném projevu, např. ve veřejném projevu na radnici, výslovnost počátečního j- tam, kde má sloveso být význam skutečně existenční, tedy kde nejsou tvary typu jsem, jste nebo jsou součástí minulého času slovesa. Mělo by se tedy říkat například: Jsem rád, že jsme se sešli. Výslovnost hlásky j- na počátku slova před následující souhláskou sice moc pohodlná není, ale přispívá k tomu, že je projev srozumitelnější a v neposlední řadě také lépe frázovaný.