Kytara zraje jako whisky, ale musí se na ni hrát, říká kytarář a básník Lukáš Sedláček

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lukáš Sedláček

Vždycky ho zajímalo, jak vypadají hudební nástroje zevnitř. Po vystudování truhlařiny se vydal přes celou republiku a nastoupil na legendární houslařskou školu v Lubech. Od roku 2008 vyrábí v Olomouci kytary na zakázku. Kromě toho píše básně.

V kytařině je pro něj nejdůležitější sebekázeň a intuice, přináší do práce originalitu a individualitu.

Kytara jako nástroj dostává podle Lukáše Sedláčka svůj osobitý charakter časem. „Kytara zraje. Ne jako víno, ale jako whisky. Ale musí se na ni hrát. Kytara v kufru, zvlášť pokud má natažené struny, tak spíš degraduje. Není jako housle. Housle můžete rozehrát po dvou stech letech a budou hrát perfektně,“ říká.

Lukáš Sedláček při práci

Do kytary se podle něj otiskne i osobnost muzikanta: „To, jak cvičí, jakým způsobem se o ten nástroj stará, jak často mění struny, jestli s ním někde sáňkuje nebo ho vozí na vandry, to všechno se do něj otiskuje.“

Ve své hodolanské dílně tvoří nejen kytary, ale také básně. V loňském roce byl za svoji první básnickou sbírku Stará Víska nominován na Cenu Václava Buriana.

„Básně, to je takové reziduum té řemeslné práce. Někde ten tlak a přepětí musí člověk ventilovat. Mě to baví tímto způsobem. Když vezmu kus prkna, ze kterého budu dělat přední desku na kytaru, tak vznikne hromada odpadu. V té hlavě to máte taky tak. Ty hlavní myšlenky plodí myšlenky vedlejší a ty člověk zpracovává. … Je to taková meditace, způsob, jak se člověk dostává do duševní rovnováhy,“ říká.

autor: pese
Spustit audio