Mansardě dal jméno francouzský architekt François Mansart

4. květen 2017
Roubená chalupa v tradičních proporcích a s tradičním způsobem roubení na rybinu. Jedinou mírnou chybou je velikost a počet vikýřů

Prohlížel jsem si nedávno nějaké letecké snímky Olomouce z doby asi před pětadvaceti lety a dále snímky současné, které je možné najít např. v mapových aplikacích na internetu.

A kromě jiných věcí jsem si všiml, že olomoucké střechy se, jak jinak, mnohem víc lesknou – hlavně proto, že jsou v nich všelijaké půdní vestavby s okny hledícími k nebi, anebo okna sice střešní, ale v různých spíše svislých polohách. To tehdy, pokud bylo možné postavit ve střeše mansardy nebo nějak zužitkovat vikýře. Právě u těchto dvou slov, mansarda a vikýř, bychom se dnes krátce zastavili.

Slovo mansarda už na první pohled není české. Mansarda, tedy „druh střechy s vydutě zlomenými krycími plochami“ nebo také „podkrovní místnost“, je slovem, která má podobně jako třeba slovo nikotin nebo silueta, o kterých jsme tu mluvili před časem, původ v nějakém francouzském příjmení. Mansardy se jmenují podle francouzského architekta Françoise Mansarta, který žil v letech 1598 až 1666 a který proslul jako jeden z tvůrců francouzského stavebního klasicismu.

Právě po něm byly tzv. mansardové střechy s obytným patrem v podkroví pojmenovány – bylo to hlavně proto, že je často stavěl. Ale rozhodně není jejich vynálezcem – první mansardové střechy se objevily už skoro padesát let předtím, než se François Mansart narodil (jedna z nejstarších je např. ve známém paláci Louvre v Paříži).

Mansardové střechy i vikýře mají spoustu výhod

Mansardové střechy měly velkou technickou výhodu v tom, že ke stavbě jejich krovů nebyly, zvlášť u rozlehlejších staveb, potřeba tak dlouhé a silné trámy, jaké by si žádala klasická střecha sedlová.

Zato slovo vikýř s nějakým architektem nebo jiným člověkem nic společného nemá – už ve starší češtině je toto slovo doloženo jak ve své dnešní podobě, tak i v podobách vikéř, vikuš a výkuš. Jedná se o starý germanismus, který měl typicky německou podobu složeného slova neboli kompozita.

Ve staré němčině toto slovo znělo wīc-hūs a znamenalo doslova „bojový domek“, např. na hradbách, kde se v něm kryli obránci, nebo třeba na válečném slonovi. Komponent wīc znamenal ve staré němčině „boj“, komponent hūs pak známe z dnešní německé podoby Haus, tedy „dům“.