Maud Michal Beerová: Co oheň nespálil. Premiéra pětidílné četby z knihy vzpomínek prostějovské židovské dívky

Osud Maud Michal Beerové se jistě nijak zvlášť neliší od osudů miliónů židovských žen, mužů a dětí, ale vyslechnout bychom měli všechny, první i milióntý. A pokaždé se nám bude srdce zastavovat a znovu se budeme trápit otázkou, jak se to mohlo stát, jak je možné, že tomu nikdo nezabránil. Ano, je to možné a může se to stát znovu, když nebudeme znát historii složenou z miliónů třepotajících se srdcí.

Znala jsem hlad, znala jsem zimu, znala jsem smrt, bezmocnost a bezmezný bol. Vyhnali mne z domova, ztratila jsem rodinu, všechny své přátele. Jsem vděčná za každý dobrý den, kdy spím ve své posteli, za to, že mám dobré jídlo a jsem sytá; že jsem svobodným člověkem ve své vlasti.


Maud Michal Beerová

Když zapojíte vlastní představivost, snadno před očima uvidíte osmiletou Maudinu sestru Karmelu, jak jde do transportu s oblíbenou panenkou v náručí a s dětským nočníčkem přišněrovaným k dětskému ruksaku. Vžijete se do pocitů židovských dětí, které uprostřed letního dne jednou do Terezína kolem árijských dětí koupajících se v řece. Pochopíte předčasnou dívčí lásku třináctileté slečny k mladému dospělému muži, která směla po krátkém prostějovském přerušení pokračovat v Terezíně a která byla dobrovolným odjezdem do Treblinky krutě ukončena.

Maud Michal Beerová se často ptá sama sebe, proč právě ona zůstala naživu. Možná proto, abychom na nic z toho, co se stalo zdánlivě tak nekonečně dávno, nikdy nezapomněli. A aby z válečného bezčasí čas od času vystoupila vzpomínka třeba na učitelku němčiny Loli, která se chystala do transportu s nadějí, že se tam konečně seznámí s člověkem, který zkrášlí její jednotvárný život, nebo na paní Tandlerovou, která v Terezíně vařila „puding“ z vody.

Maud Michal Beerová je nositelkou Ceny města Prostějova za zachování historické paměti na židovské spoluobčany.