Pavlína Filipovská: Dokud má člověk elán a je na světě rád, nemůže se nic stát

Od úplných začátků narážela podle svých slov na samé osobnosti. „A to byl dar shůry. A byli to lidé obyčejní a příjemní, ať už byli sebeslavnější,“ říká Pavlína Filipovská. S láskou tak vzpomíná třeba na režiséra Františka Filipa nebo Zdeňka Podskalského. „To byl laskavý a moudrý člověk, který mi dal spoustu krásných příležitostí. Třeba ve filmu Ta naše písnička česká plném Hašlerových písniček,“ dodává.

Jejím velkým vzorem byla kolegyně Ljuba Hermanová, se kterou sdílela divadelní šatnu. „Je to jedna z dam, kterou si často připomínám. Protože mi dala spoustu moudrých rad, zejména jak se má dáma chovat. Například říkala, že dáma nikdy nevyjde na ulici bez punčoch, natož pak na jeviště,“ usmívá se Filipovská.

Narodila jsem se za války, ale vyrůstala v lásce

Pavlína Filipovská dodnes chodí ráda do divadla, i když podle svých slov poslední dobou už ne tak často. „Vychutnávám si to, protože navštívit divadlo je svátek. Je to o tom hezky se obléknout a užít si to. Myslím, že to je úloha divadla, aby to byla slavnost,“ říká zpěvačka.

Na tatínka Františka Filipovského se jí při rozhovorech ptají pokaždé, ale Pavlíně to nevadí. „Narodila jsem se za války, ale dětství jsem prožila v lásce. Táta měl sice toho času pomálu, ale všechen volný čas věnoval mně a pak i bratrovi,“ vypráví.

Dlouho prý nevnímala, že je její tatínek známou osobností, jenom nechápala, proč ho na ulici zdraví úplně cizí lidé. „Myslím, že táta byl mezi lidmi oblíbený, protože měl v sobě spoustu lásky a laskavosti.“

A proč Pavlína Filipovská nemá ráda slovo čtyřlístek? A kdy vůbec poprvé stála před mikrofonem? Poslechněte si celý rozhovor.