Poustevník v parku Libosad v Sedličkách u Jičína budí respekt a jitří fantazii

K parku Libosad v Sedličkách vede z Jičína značená turistická trasa. Za poustevníkem se můžete vydat bezmála dvoukilometrovou čtyřřadou Valdštejnskou lipovou alejí, která je vzdušným i zaklenutým místem.

Cestu z Jičína si ale můžete zkrátit vlakem, stačí vystoupit na zastávce Valdice. A úplně nejprozaičtěji, ovšem bez veškeré romantiky, se k Libosadu snadno dopravíte autem. Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tajemná atmosféra jistě zapůsobí i na vás.

„Už nikdy a nikde jsem pak neviděl věž vyšší, než je Valdická brána, zahradu zelenější, než byla ta dědečkova, a koutek tajemnější, než je poustevna v Libosadu,“ napsal na sklonku života spisovatel Václav Čtvrtek, když vzpomínal na svůj dětský pobyt strávený během první světové války u svého dědečka Václava Fejfara v Jičíně.

Portál grotty v Libosadu|foto: Vladislava Wildová

Zdálo se, že poustevník mrknul okem

„Jdeme za někým, koho člověk v barokním období 17. a 18. století potkával zcela běžně. Dnes už v podstatě nemáme šanci na takovou osobnost narazit. Postava poustevníka je vpravdě tajemná,“ říká folklorista Pavel Kracík z Jičína.

Poustevna má malou věžičku s křížem, v níž býval od konce 19. století kovový zvon. Ten je tam i dnes, ale dřevěný. „Na nás to tady teď působí tajemně, protože už je přítmí. Na předchozí generace, které sem přicházely ještě před rokem 1989, kdy byla zničena v pořadí třetí plastika poustevníka, působilo zdejší kouzlo kdykoliv, i za bílého dne. Bylo to dáno tím, že předešlé sochy byly skutečně věrně zpracované. Všichni před ní stáli a říkali si: je živá, není živá, pohne se, nepohne? Každou chvíli byl někdo ochoten přísahat, že poustevník malinko mrknul okem. Dnešní plastika už takhle nepůsobí,“ vysvětluje Pavel Kracík, který usiluje o navrácení původního veristického vzhledu poustevníka.

Místo bylo v roce 2000 obnoveno díky občanskému sdružení Lodžie, ale plastika, kterou nechalo v roce 1996 vytvořit město Jičín, bohužel podle Pavla Kracíka neodpovídá původnímu duchu. Socha sice nese rysy lidového díla, ale s hrubšími realistickými tvary.

Nezbytným doplňkem celé kompozice bývala tradičně i hromada kamení s dřevěným křížem, v současnosti označovaná jako hrob. A také tam bývala hrobová jáma. „V rohu sadu, pod polorozbořenou zdí podivného klenutí, je temné zákoutí, a dole pod stříškou sedící mnich s knihou modliteb na kolenou. Modlí se. Několik kroků od něho je vykopaná jáma - hrob, který si sám připravil, lopata je podepřena o stěnu,“ popsal grottu mladý básník Jaroslav Seifert v roce 1930.

Libosadský poustevník v pověstech

Jednu z pověstí zachytil pedagog, spisovatel a dramatik Čeněk Kalandra. Podivné zákoutí vzbudilo jeho zájem, a když se následně vyptával obyvatel Valdic na jeho původ, uslyšel starou pověst, podle níž je zbořenina bývalou poustevnou. Před dávnými časy přišli prý do zdejší krajiny dva velmi bohatí bratři. Jeden vybudoval valdický klášter kartuziánů a druhý vystavěl vlastníma rukama poustevnu, v níž přebýval až do smrti.

"Ptačí hnízda" pro děti u grotty v Libosadu u|foto: Vladislava Wildová

Druhá pověst představuje emotivně laděný příběh o neutišitelném hlasu lidského svědomí a zoufalém hledání odpuštění za ohavnou vraždu. Týká se irského žoldáka, podplukovníka Waltera Deveroux, vraha vévody Albrechta z Valdštejna, který se údajně v poustevně v Libosadu kál za svůj zločin. Vztyčil tam kříž, každé ráno chodil do nedalekého kartuziánského kláštera a během mše klečel u vévodovy hrobky. Pověst zaznamenaná v několika pramenech ale podle folkloristy Pavla Kracíka neodpovídá realitě.