Přátelé a bývalí kolegové vzpomínají na Jana Petránka

Agáta Pilátová, publicistka:

Ale nejvíc po něm zůstává jeho energie, nezdolnost a odvaha nikdy se nevzdat. Nevzdávat nic. Byl u mikrofonu a vysílal, i když okupanti už obkličovali rozhlas. Bral si do kotelny v Mitasu, kde v letech normalizace topil, psací stroj, pilně tam psal a v samizdatech vydával. Byť se ho vládci snažili umlčet. S literárními a muzikantskými přáteli, kteří stejně jako on měli z vůle normalizátorů zmizet z veřejného prostoru, vymysleli pořad Šanson – věc veřejná. V malých poloilegálně pronajatých sálcích, zaplněných až po okraj, se muzicírovalo, zpívalo, recitovalo a vyprávělo. Lidé za nimi jezdili zdaleka, bylo tu totiž vzdorné prostředí a pohoda.

Po revoluci se s neutuchající mladistvou invencí a kreativitou vrátil ke komentátorské práci, jako by nebyl dvacet let mimo média. Vymyslel, zorganizoval a na úřadech prosadil ulici Jiřího Červeného na Malé Straně. Právem totiž soudil, že si ji osobnost české předválečné kultury zaslouží. Statečně bojoval s neduhy, i když to někdy vypadalo, že marně. Vždycky zase vstal. Ještě nedávno vybral do knížky své literární i publicistické  texty. A tahle odvaha Jana Petránka nic nevzdávat tu zůstává s námi. Doufejme, že aspoň trochu i v nás.

Nikdy už jiný nebudu
než piják letmé inspirace
intuitivních popudů
které se vtělí do kreace
Ani to nedá hodně práce
a veršík za veršem se lije
Zdravím vás malé variace
a sbohem velké symfonie
Jan Petránek, Noční verše z kotelny

Milan Pokorný, rozhlasový ombudsman:

S Janem Petránkem jsem se poprvé setkal, když jsem sbíral materiál pro životopisnou knihu o Karlu Kynclovi. Očekával jsem standardní vzpomínku na váženého kolegu, ale místo toho jsem byl svědkem bonvivánského vyprávění o tom, jak to Karel uměl se ženskými a kam v redakci schovávali prázdné láhve. O tom, co Karel Kyncl dokázal, padlo jen pár vět. Ale ty stačily k tomu, aby bylo jasné, jak se tihle dva novináři uznávali. Nemuseli si nic nalhávat. Patřili ke generaci, která vstoupila do dospělého života pod rudými prapory. Trvalo celé desetiletí, než zjistili, že svět má i jiné barvy a že ta rudá navíc začíná povážlivě blednout. Když se pustili do nápravy toho, co sami pomáhali stavět, v srpnu 1968 se jim plány rozsypaly pod rukama. Jan Petránek, který se osobně znal s Indírou Gándhíovou a mnoha dalšími osobnostmi světové politiky, skončil v kotelně gumárny Mitas. Na tohle téma jsme zabrousili při přípravě jeho vzpomínkové knížky Na co jsem si ještě vzpomněl. „To, co Rusové udělali mně, je jedna věc, koneckonců si za to můžu sám. Ale to, jak se podepsali na mé rodině, to jim neodpustím. Na druhou stranu, už nikdy a o nikom nebudu psát podle nějakého mustru.“

Odsudky lidí, podle nichž byl jednou málo proruský, podruhé málo protiruský, komentoval mávnutím ruky. Pustil televizi a projížděl zpravodajské kanály z celého světa. „Tohle jsou Číňani, tohle Tchajwanci. Tohle říkají Britové, tohle CNN a tady jsou Rusové. Ještě se podívám na Indy a Brazilce a pochopitelně Al-Džazíru. A víš, kdo má poslední dobou nejlepší komentáře? Australani. Protože od těch je do Ameriky, Ruska i Číny tak hrozně daleko, že si můžou dovolit ten luxus vidět svět docela spravedlivě. A navíc mají pořád ještě vychování od BBC.“ K televizi přidával rozhlasové vlny a webové servery, dával mi číst články ze zpravodajských časopisů, které mu přicházely z celého světa. Občas naše setkání zrušil, to když v jeho bytě v Jičínské ulici zabral místo štáb některé ze světových televizních společností.

Jeho čerstvá knížka Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi měla původně vypadat trochu jinak. Chtěli jsme na ní ještě pracovat, měli jsme další plány, ale ty stále více ovlivňovalo jeho zdraví. Před několika měsíci, když prožíval jednu ze zdravotních krizí, se se mnou loučil už ne jako vážený kolega, ale jako přítel.

Ve své pracovně po něm opatruji cenný dárek – tranzistorové rádio Spidola, na kterém za normalizace poslouchal půlku světa a pak o tom sepisoval Ludmila Daily News, magazín vycházející v jediném exempláři. Ale ještě vzácnější dárek mám doma. Je to lahvička s rozpuštěnými „loňskými sněhy“ ze zimy roku 1989. Roku, kdy se po dvaceti letech klatby vrátil k novinařině – řemeslu, jemuž pomohl vrátit dobré jméno.

Karel Tejkal, rozhlasový novinář a publicista:

„Tak jsou z nás sirotci po JP. Nezapomenutelný,“ napsala mi po smrti Jana Petránka moje kamarádka a jeho věrná posluchačka i obdivovatelka, chomutovská malířka Marie Svobodová.  „Už se to nedá změnit, v našich myslích ale Honza zůstane stále“, ozval se mailem šachový mistr Josef Maršálek. A další a další. Bylo to zvláštní, ač nepatřím do rodiny, kondolence přicházely bez ustání.  Přijímal jsem je a vážím si jich jako Honzův rozhlasový kolega a kamarád. Šest desítek let jsme měli jeden druhého. Proto chápu ten odkaz na věčnost, nezapomenutelnost ve slovech kondolujících. A jedno slovo zní nejsilněji – kamarád. Nejen nás, kolegů z Československého rozhlasu, kotelny Mitasu, party souboru Šanson věc veřejná, kluků ze Žižkova, kam srdcem patřil. On byl kamarád i svých posluchačů a čtenářů. Stačil pokus krotit jeho nekonečnou pečlivost a pracovitost, že pořad už je dobrý, nic netřeba předělávat.

„To by mi lidi dali, styděl bych se vyjít na ulici, kdyby to nebylo naprosto přesné, nedej bože byla tam nějaká chyba!“ odpovídal. Věděl své a měl i metodu, jak přicházet tajemstvím na kloub: „Svět je dnes často definován, a pokud se politologové na něčem shodují, tak je to málo věcí, ale určitě se shodnou na tom, že tento svět je nepředvídatelný, a proto velice nejistý. Obklopil jsem si byt satelitními anténami, abych lépe viděl a slyšel. Každodenní kolečko televizních relací začínám na kanále 105, Tokio, potom to přehodím na Peking, následuje Al Jazira, což je dnes nejobjektivnější vysílání, kritické jak k Pekingu, tak k Moskvě i Washingtonu, následuje BBC, Moskva, Azatyk – zprávy kazašsky, až bude celá hodina tak anglicky, o půl hodiny později rusky, po nich Astana News, zprávy týkající se Turkménie, Uzbekistánu, Kazachstánu, Kirgizie a Tadžikistánu, kritická stanice financovaná zřejmě částečně z Moskvy, ale i ze západního světa, potom Pentagon, stanice mimořádně konformní, takže když někdo kritizuje zaopatření válečných veteránů, televize Pentagon servilně vysvětlí, jak se mají dobře,Pákistán - tam rozumím málo, protože jejich urdština se liší od hindštiny, ve které bych se ještě dokázal orientovat, abych pochopil, o čem se vysílá, Barma, Tchajwan…“

Co věděl on, patřilo i nám, kolegům. Vysílali jsme 1. května 1968 památnou reportáž z prvomájového průvodu v Praze. Před tribunu nečekaně přicházejí legionáři, statní chlapi v nejlepších letech, ale co ty uniformy, kdo je má poznat? Právě mluvím, lovím v paměti chatrné trosky vědomostí. Honze vedle mě na kus papíru píše a strká mi před oči: „italská, ruská, francouzská.“ Vyšel jsem z toho jako frajer, co ví. Díky kamarádovi. Nebylo nic jednoduššího než chopit se mikrofonu a ukázat se. Ale bylo by to na úkor a snad i k hanbě kolegy, a to by Jan Petránek nikdy neudělal.

Spustil jsem si tou historkou lavinu vzpomínek. Rád se jim oddám, pustím si k tomu nahrávku Janova hlasu, jeho podmanivého vyprávění, šanson Šachovnice – slova Jan Petránek, zpívá autor hudby Jan Faltýnek, u klavíru Milan Jíra – a uvědomím si, jakou pravdu měli ti v úvodu citovaní i mnozí další: Honza je tu s námi a bude pořád.