Sklářství pod Jeseníky má staletou tradici. Díky Muzeu rapotínské sklárny je možné do ní nakouknout
Jeseníky a jejich podhůří patřily už od 15. století k centrům sklářské výroby. Kromě bukového dřena na topení pod sklářskými pecemi nabízely pohonnou sílu horských bystřin i dostatek křemene jako základní suroviny pro výrobu. Příběh těchto skláren lze najít v nedávno otevřeném Muzeu rapotínské sklárny.
Muzeum navazuje na rovněž staletou výrobu skla na okraji Rapotína, kam se sklárny přestěhovaly v 19. století. Právě zde se sklářská produkce proměnila z manufakturní ve strojní a průmyslovou výrobu a osvětlovací sklo, které se zde produkovalo, doslova obletělo svět. Dnes už však po této tradici zbylo právě jen pár chátrajících budov a muzeum, které se snaží sklářskou tradici nejen prezentovat, ale i udržet v podobě wokshopů a ukázek tavení a foukání skla, na kterém ožívá dávné umění zdejších mistrů.
Pojďme však nejprve do hluboké historie. Podle ústní tradice existovaly v kraji pod Jeseníky sklárny snad už před husitskými válkami. Měly být dislokovány zejména na Štítecku, kolem Mlýnice, Moravského Karlova Bílé a Červené Vody. Písemně potvrzené sklárny zde však máme v roce 1562, kdy se poprvé objevuje v pramenech sklářský mistr Georg Schürer. Byl to člen významného rodu sklářských mistrů, kteří přišli na Moravu a do Čech ze Saska. Je zajímavé, že jméno Schürer znamená v překladu topič, tedy funkci, která je ve sklářské výrobě důležitá. Nejstarší zmínka o jejich působení na území Čech se týká roku 1530, kdy Paul Schürer postavil sklárnu ve Falknově, dnešním Sokolově.
Jeho potomci a následovníci pak provozovali sklárny nejen zde, ale i po celé Moravě. Kromě jiné však i třeba v dnešní osadě Sklené pod Králickým Sněžníkem a na Staroměstsku.
Také v údolí řeky Desné se objevují zprávy o sklárně založené v roce 1769 v osadě, nebo spíše na místě nazvané Andělské Žleby. To se nachází na toku Hučivé Desné, hluboko v údolí pod někdejším kostelíkem na Vřesové studánce. Zakladatelem sklárny byl Karl Seewald, který se však stavbou sklárny dostal do platební neschopnosti a v roce 1777 zkrachoval. Sklárnu přebrali do vlastní režie Žerotínové a po roce 1802 rod knížat z Lichtenštejna, kteří ji koupili spolu s celým panstvím.
To už byly kolem sklárny vykáceny lesy a zákazníci nechtěli jezdit tak daleko málo sjízdnou cestou, a tak byl její provoz v roce 1799 zastaven. Sklárna byla přesunuta blíže ke Koutům nad Desnou do osady Annín. Zde se vyrábělo velmi kvalitní sklo a žádané výrobky. Přesto, i tady došlo k vytěžení dřeva, a tak se sklárna v roce 1829 opět stěhovala, tentokrát mezi Velké Losiny a Rapotín.
Sklárna byla nejprve provozována v režii panství, od poloviny 40. let 19. století pak byla v nájmu. Provoz patrně docela vynášel, protože zájemců o pronájem sklárny bylo dost. Nakonec si ji v roce 1857 pronajal vídeňský obchodník se sklem Josef Schreiber, který svěřil její řízení stejnojmennému synovci.
Rodina Schreiberů původně pocházela z Dubu nad Moravou a přes německy znějící jméno se jednalo o pravověrné Hanáky. Právě Josef Schreiber odešel do Vídně, kde zbohatl na obchodu se sklem, a právě u něj se vyučil i jeho synovec. Ten navíc absolvoval několikaletý pobyt ve sklárnách v severních Čechách, kde se naučil tajům sklářské výroby.
To vše pak uplatnil v Rapotíně a za jeho vedení zdejší sklárny překročily řemeslný charakter a vstoupily do světa tovární výroby. Mimo jiné i tím, že brzy přešel z topení dřevem na generátorový plyn, který nejprve vyráběl ze dřeva, později z uhlí.
Firma velmi zbohatla na dodávkách petrolejových lamp do Afriky, později se však produkce zaměřila i na další druhy skla a zejména na výrobu osvětlovacích těles. Ty patřily do hlavního balíku produkce rapotínských skláren až do jejich uzavření v roce 2009.
Rodina Schreiberů mezitím své sklářské impérium rozšířila o několik dalších podniků nejen v českých zemích, ale i v Uhrách a v Prusku. Firma i když z obtížemi přežila I. světovou válku, hospodářskoui krizi i okupaci vojsky třetí říše. Až v roce 1945 byl provoz sklárny zastaven. Následně byla sklárna zestátněna a potomci rodiny Schreiberů byli vysídleni do Německa.
Po roce 1945 se zdejší výroba pomalu opět rozjížděla. Mnoho předválečných produkci bylo přemístěno do jiných skláren a rapotínská sklárna se orientovala z hlavní části na produkci osvětlovacího skla. Zajímavé je, že zdejší produkce byla opět vyvážena do mnoha zemí. Spíše raritou je zakázková výroba skleněných prvků lustrů určených do mešity v Mekce. Firma opět stála i mnoha inovativních prostupů, například zdobení lustrů sítotiskem a dalších. V letech 1964 až 1968 prošly sklárny velkou modernizací a produkce zde pokračovala až do roku 1990.
Po roce 1992 došlo k privatizaci skláren, kdy se však následně začala hospodářská situace podniku zhoršovat. Navíc přišly povodně, které mimochodem donutily zdejší skláře kvůli výpadku plynu a elektrické energie opět prohřívat sklářské pece topením bukovým dřevem.
Firma však upadla do konkurzu. Novým majitelem se v roce 2003 stala česko-italská společnost RapoSklo s.r.o. Bohužel, přes naděje do ní vkládané se ani jí nepodařilo výrobu v Rapotíně udržet a 27. února 2009 definitivně, po 180 letech provozu, vyhasly sklářské pece.
Díky nadšencům, zejména bývalým zaměstnancům sklárny se však ze sklářského provozu podařilo zachovat poměrně velké množství artefaktů a zajímavých dokumentů. A tak začala v Rapotíně postupně růst myšlenka na vzniku muzea zdejší sklárny, které by alespoň připomenulo dlouhou tradici této tradiční výroby. V roce 2019 se uskutečnila výstava ke 190 letům od vzniku provozu a nakonec 24. června 2021 bylo muzeum v jedné z historických budov někdejších skláren zprovozněno.
Když zdejší expozicí člověk projde, cítí hrdost na staletí práce šikovných lidí zdejšího kraje. Díky velkému odborníkovi v podobě Františka Kašíka, který nejenže dlouho ve sklárnách pracoval, ale je také duší celého projektu muzea, se lidé mohou alespoň tímto způsobem vrátit do časů, kdy sklo patřilo mezi tradiční produkty kraje pod horami.
Díky cyklu Přímo z místa jsme se pokusili návštěvu muzea i historii sklářství přiblížit i prostřednictví rozhlasových vln.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
