Sochař Igor Kitzberger: Do tváří chci vtisknout jejich lidské vlastnosti, kladné i záporné
Sochy Igora Kitzbergera mají nezaměnitelný výraz. Oblíbil si figury klaunů, žonglérů, šašků, u kterých ho fascinuje pohyb. Jeho díla jsou teď k vidění v Lipníku nad Bečvou.
„K řemeslu mě přivedl táta. Léta pracoval jako svářeč, ale nakonec svoji práci povýšil na umění – stal se uměleckým kovářem. A já šel v jeho stopách. Na druhý pokus jsem se dostal na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. A tak se ze mě stal sochař,“ říká Igor Kitzberger z Rožnova pod Radhoštěm.
Tvoří výhradně z kovu, z bronzu a oceli. V jeho dílech se snoubí precizně zpracované kovářské řemeslo a umělecká invence sochaře. Jeho sochy jsou nezaměnitelné. Oblíbil si figury klaunů, žonglérů, pierotů a šašků. A taky muzikantů. „To mě baví, naplňuje, ten neustálý pohyb, plejáda figur. Na tom se vybouřím,“ komentuje. Ztvárnil ale i velké postavy našich dějin, třeba Karla IV. nebo Komenského. „K tomu mě přivedla diplomová práce,“ vysvětluje Kitzberger.
A jak vypadá typický pracovní den akademického sochaře? „Jdu do ateliéru, pracuji, v poledne něco sním a zase pracuji, odpoledne káva a zase zpátky k dílu. Když jste v ateliéru, nutí vás to do práce, jinak bych měl pocit, že se flákám, marním čas,“ popisuje Igor Kitzberger.
Patří k zakladatelům mezinárodního setkání uměleckých kovářů na Helfštýně, kam také pravidelně zajíždí. Stejně tak jezdí do Lipníku nad Bečvou, kde před pár dny v Galerii Konírna otevřel už svoji třetí výstavu. Nazval ji Ohlédnutí. „Je to jedinečná expozice. Část tvoří práce ze studentských let, další představují moji tvorbu až do současnosti. Dovezl jsem přes 230 věcí. Většinu jsem si zapůjčil od svých zákazníků. Odmítl mě jen jeden,“ říká Igor Kitzberger. Jeho retrospektivní výstava bude v Galerii Konírna v zámeckém parku k vidění do poloviny září.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.