Tvůrčí práce je osvobozující. Vnímám, že žiju, říká keramička Jana Bébarová

Zložekvět před galerií Konírna v roce 2014
Zložekvět před galerií Konírna v roce 2014
„Prožívám čas s hlínou v rukou a hudbou kolem mne. Jaký úžasný svět,“ vyznává se umělecká keramička a nadšená muzikantka Jana Bébarová z Horky nad Moravou. V keramice ztvárňuje inspiraci krajinou Litovelského Pomoraví. Křehké krajky po babičce otiskne do kaolínové hlíny a žárem promění v bílý porcelán. Miluje hudbu – ta se prolíná celým jejím životem.

„Tatínek byl doktor přírodních věd, vědec, vynálezce, velký muzikant a obdivovatel umění všeho druhu. Vlastně takový jihočeský furiant,“ usmívá se Jana při vzpomínce na otce.

Ten v padesátých letech dokonce za svou vědeckou práci obdržel Řád práce, což jako nestraník považoval za úsměvnou kuriozitu. Svým dětem, Janě a Josefovi, od útlého dětství vštěpoval lásku k hudbě. Výjimkou nebylo noční muzicírování u Čtvrtníkových, kdy se k sólistům z Reduty přidávaly i obě děti, vytažené tatínkem z postelí. Maminka byla krásná žena, která diplomaticky vykrývala tatínkovy občasné excesy, pramenící z jeho bohatého společenského života. Rodiče v obou dětech podporovali směřování k umění.

Po zarostlém chodníčku, LKP roztoky u prahy 2014

Svou životní lásku potkala Jana při studiích. „Poprvé jsem ho viděla na balkóně na katedře výtvarné výchovy na Václavském náměstí, kde je dnes Arcidiecézní muzeum. Uviděla jsem krásného mladíka, o kterém jsem později zjistila, že umí hrát a zpívat a výborně maluje,“ vzpomíná Jana, jak poznala svého muže Ottu na začátku studií na filosofické fakultě na podzim 1968.

Bylo to krátce po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy, takže většinu času tehdy trávili na protestních akcích proti okupaci, která poznamenala tolik životů, i život Janina otce. Po studiích se vzali, složitě hledali zaměstnání, pak Jana otěhotněla a našli si místo k samostatnému bydlení.

„Po různých peripetiích se nám podařilo získat dům v Horce nad Moravou. Rozsáhlé, zdevastované stavení, které jsme si postupně opravovali tak, abychom v něm mohli žít, vychovávat děti a vybudovat ateliér, ve kterém bychom mohli pracovat,“ vzpomíná Jana, jak se s Ottou v roce 1975 přistěhovali do domu, ve kterém žijí a pracují dosud.

Od dob Věstonické Venuše

Člověk pracuje desítky tisíc let s hlínou, s materiálem, který se nemění, zůstal zachován a dokladuje, jak která kultura kdysi vypadala, žila a projevovala se i výtvarně. To byl jeden z důvodů, proč se talentovaná Jana začala na vysoké škole věnovat keramice. Její studijní skupina se soustředila kolem osobnosti Václava Zykmunda, zprvu vedoucího katedry, postupně ale zbavovaného funkcí, až definitivně vyloučeného z univerzity. V jeho kabinetě studenti poznávali svět moderního umění a při červeném víně dlouhé hodiny diskutovali o všech oblastech umění a života.

Lampy Jany Bébarové v jejím ateliéru 2014

„Pro mne znamenalo přátelství s Václavem Zykmundem uvažování napříč obory. Keramika se tak pro mne stala způsobem, jak vyjádřit v jiném materiálu důležité sdělení,“ vysvětluje Jana.

Po Sametové revoluci za Janou přišli přátelé z univerzity Hana Myslivečková a Jiří Krtička a vyzvali ji, aby se zúčastnila konkurzu na místo učitele keramiky na katedře, kde se obměňoval pedagogický sbor. Tak v roce 1992 začala Jana své znalosti, dovednosti i pohled na svět výtvarného umění předávat svým studentům. Zbudovala a uspořádala ateliér, technicky jej vybavila. Velkým úkolem bylo koncipovat keramický ateliér v tehdy rekonstruovaném Konviktu.

„Moje pedagogická činnost byla spojená s těžkou dřinou,“ vzpomíná Jana na své působení na Univerzitě Palackého v Olomouci. Skončila před dvěma lety, kdy předala vedení keramického ateliéru Robertu Bučkovi.