Úterní Noční linka: Odpouštění. Má své hranice?

Člověk velmi často ve svém životním snažení překračuje hranice. Nejen svoje, ale i druhých. Ne že by vždy chtěl, ale prostě je třeba někdy nevidí a nevnímá. Do druhého člověka nevidíme a mnohdy netušíme, v jakém aktuálním stavu se nachází. A tak se nejednou stalo snad každému z nás, že nejen oni nám, ale i my kolikrát jdeme, překračujeme hranice a šlapeme v duši jiného člověka.

Odmalička nás lidé kolem vybízejí k odpuštění. „Podejte si ruce,“ slyšíme už jako malí. Světová náboženství doporučují, aby si lidé navzájem odpustili, aby „nad jejich hněvem nezapadalo slunce.“ Jenže skutečně odpustit nemusí být tak úplně jednoduché. A nabízí se řada otázek: Jak s lidmi, kteří nám ublížili, dále jednat? Je nutné se tvářit, že „se nic nestalo?“ Že všechno odnesl čas, „co jsme si, to jsme si?“ 

Každý, kdo zažil hluboké zklamání, zranění důvěry, ví, že skutečné odpuštění přichází až omluvou a protiskutkem druhé strany. Se zadostiučiněním. Pokud tedy druhá strana přijde s omluvou a napravením křivdy, jistě stojí za to neodmítat a podle doby, kdy situace přijde, omluvu přijmout. Případně dát najevo, že odpuštění potřebuje ještě méně či více času pro důkladné hojení. Jaký druh vztahu poté přijde je však individuální záležitostí každého. Někomu půjde opět s dotyčným komunikovat, někdy po takové křivdě a omluvě může vzájemná důvěra ještě posílit, někdy ale zjistíme, že dotyčnému už uvěřit nedokážeme.