Úterý: Jídlo jako rituál
Dokážete si jídlo užít jako rituál? Třeba takovou snídani jako příjemné nastartování se do nového dne? Máte svá oblíbená jídla, která v průběhu týdne pravidelně střídáte, protože vám jdou k duhu? Nebo moc nepřemýšlíte nad tím, co jíte a vezmete za vděk tím, co je právě po ruce? Je vaše tělo nastaveno na určitý dietní režim, který mu dělá dobře a ten dodržujete, nebo sníte, na co máte právě chuť? Říká se, že s přibývajícím věkem potřebujeme jíst méně… Platí to i u vás?
31. května roku 1884 se začala psát historie jednoho z nejoblíbenějších snídaňových jídel v řadě zemí, kukuřičných lupínků. Patent na kukuřičné lupínky si tehdy podal John Harvey Kellogg, člen skupiny adventistů, která začala připravovat nová jídla z kukuřice kvůli jejich dietě. Jejich podoba, jak je známe dnes, souvisí s „náhodou“ bratrů Kelloggových, kteří přišli na nový způsob výroby.
Kukuřičné lupínky (anglicky cornflakes) jsou jídlo, které vzniká kombinací uvařené kukuřice, cukru, vitamínů a minerálních látek. V některých zemích se jedná o tradiční jídlo podávané při snídani, obvykle s mlékem. V roce 1906 byla založena společnost Kellogg's, která je významným výrobcem lupínků i v dnešní době.
Někomu vyhovují na snídani lupínky, někomu chleba se šunkou a s vejcem, jiný potřebuje sladkou snídani. Ať tak či onak, především bychom snídani neměli nikdy opomenout a třeba si z ní udělat i rituál.
Je prokázáno, že lidé, kteří pravidelně a zdravě snídají, jsou produktivnější během celého dopoledne a také se lépe koncentrují. Když si kvůli snídani přivstanete, nakonec zjistíte, že se cítíte mnohem lépe, než když bez pořádného ranního jídla jen vyběhnete z domu. Pro nasnídané tělo totiž není začátek dne takovým šokem a bude mít z čeho čerpat potřebnou energii. Ze zdravé snídaně lze udělat si i příjemný ranní rituál, kterým vítáte nový den.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
