V Mariánské zahradě na Jičínsku najdete sochy, přírodní památky i lesní kaple

Schlikové přišli na Jičínsko za třicetileté války. Území mezi Kopidlnem a Jičínem spadalo pod správu rodu Schliků a byl to právě František Josef Schlik, kdo se rozhodl vytvořit jakousi opozici vůči honosné, barokně komponované krajině Albrechta z Valdštejna.

Schlikovská stopa je více duchovní, v krajině díky ní najdeme nejrůznější sochy svatých, pomníčky i přírodní památky nebo aleje. Za patrně nejzajímavější lze pokládat soubor lesních kaplí.

Loreta na Velišském hřebeni

Nejhonosnější lesní kaplí je nepochybně Loreta. Dojdete k ní po žluté turistické značce z Bukvice nebo Podhradí. Čtyřboká kaple z pískovcových kvádrů má rovnou střechu s ochozem, která sloužila jako vyhlídka.

Lesní kaple Loreta|foto: Jiřina Šmídová

Kaple je údajně jednou z volných kopií tzv. Svaté chýše v italském Loretu, které vznikaly v průběhu 17. až 19. století. Hrabě Schlik ji dal v roce 1694 postavit podle návrhu francouzského architekta J. B. Matheyho. Nad vstupním portálem je schlikovský erb a pamětní nápis.

Dnes zalesněný kopec poněkud brání ve výhledu, ale tehdejší průseky dovolovaly dohlédnout na další prvky komponované krajiny. Dnes odtud bývá dobře vidět zřícenina hradu Veliš, zámek v Jičíněvsi, město Jičín a v dálce Krkonoše.

Čtěte také

Lesní kaple jako zmenšený kostel

Do souboru lesních kaplí patří i oblíbená kaple Andělů strážců v Podhradí, které nikdo neřekne jinak než Andělíček. Unikátní je i kaple sv. Jana Nepomuckého v Bukvici. Autorství plánů této stavby bývá připisováno Anselmu Luragovi, v Čechách působícímu architektovi italského původu, který je stavitelem nedalekého velišského kostela sv. Václava.

Lesní kaple Loreta s čedičovým lomem|foto: Jiřina Šmídová

Architektonicky kaple připomíná zmenšeninu kostela. Čtvercová loď je zakončena půlkruhovým presbytářem, nad západním průčelím se pne vížka, do níž vedou schody z kůru vybaveného malými varhanami z roku 1889. V interiéru odděluje prostor presbytáře od lodi triumfální oblouk, k oltáři vedou tři stupně.

Jméno má Mariánská zahrada až od 20. století

Na přelomu 17. a 18. století Schlikovými přeměněná krajina ctí tehdejší Mariánský kult, proto je zde tolik sakrálních památek. Sám hrabě Schlik ale toto území Mariánskou zahradou nenazýval. Stalo se tak až koncem 20. století, kdy krajinu jako celek začal objevovat a znovu oživovat tehdejší ředitel zdejšího regionálního muzea Jaromír Gottlieb.

Výhled z Veliše do krajiny|foto: Jiřina Šmídová

Dnes je Mariánská zahrada v péči dobrovolného svazku zhruba tří desítek obcí, které na Jičínsku pečují o kulturní dědictví, historické i přírodní památky. Kdo chce Mariánskou zahradu pořádně prozkoumat, najde v ní hned několik vycházkových tras a okruhů – např. Ostružno, Podhradí, Veliš, Bukvice, Jičíněves a další.