V rámci soutěže Romano suno/Romský sen píší děti o rasismu, radostech i strastech života a o svých plánech
Pět desítek romských dětí se ve čtvrtek setkalo v Americkém centru v Praze. Tam je nejdřív čekaly zajímavé literární a výtvarné dílny a odpoledne potom předávání cen v soutěži Romano suno / Romský sen. Tato soutěž letos oslavila své 20. výročí a jejím hlavním cílem je umožnit dětem, které umí romsky, tvůrčím způsobem použít tento jazyk.
Také letos se vítězové soutěže Romano suno sjeli ze všech koutů Česka. Z kolika soutěžních příspěvků porotci vybírali, uvádí Marie Bořkovcová z obecně prospěšné společnosti Nová škola.
Marie Bořkovcová: „Do letošního Romano suno přišlo ke čtyřem stovkám příspěvků: 150 literárních, ke třiceti videím a zbytek výtvarné.“
Netrpělivě očekávanému předávání cen předcházely tvůrčí dílny, které vedli samotní porotci.
Marie Bořkovcová: „Ty dílny už tady v Americkém centru máme druhý rok, kde také zároveň to vyhlášení je. A máme vždy dvě – jednu výtvarnou a druhou literární. A v té literární děti hrály různé hry a především se seznámily spolu navzájem i s porotci. Pro nás je důležité vytvořit to prostředí, aby se děti poznaly. A v té výtvarné dílně se především věnovaly stínování. A také se poznali s výtvarnými porotci.“
Jeden žák šesté třídy mi prozradil, o čem letos psal.
„Já jsem psal o tom, že Čech uvidí Romáka a hned ho odsoudí, že je černý, špinavý a fuj. Tak já jsem napsal, že to nechci, že tomu nějak chci zabránit.“
To jsi sám někdy zažil, že Češi se takhle chovají k Romům?
„Ano. Když jsme byli na Slovensku u babičky, tak tam se to děje v kuse.“
Odkud jsi přijel?
„Z Kojetína.“
Jaké to bylo psát v romštině?
„Pro mě normální.“
A mluvíte doma romsky?
„Ano.“
Můžeš nám něco říct?
„Vičinam Jiří Ondič, avľom katre Kojetina. Hin mange dvanáct roky.“
A jak jsem se dozvěděla od Jirkova učitele Pavla Navrátila, v kojetínské škole je řada dětí, které mluví romsky a soutěže Romano suno se zúčastňují opakovaně.
„My se vždy účastníme té literární soutěže. Vloni jsme se zúčastnili i mluveného slova, ale to jsme letos opomněli. My se spíš soustředíme opravdu na to psaní, protože já jsem češtinář a chci, aby ty děti četly a psaly. A kde jinde by měly začít, než od svého jazyka?“
Další soutěžící přijeli z Výchovného ústavu Černovice u Tábora. Slovo má Hana Gocalová.
„My jsme specializovaný ústav pro matky s dětmi, takže u nás mají ta mladá děvčata miminka. Staráme se tedy o všechny.“
S jakým zápalem se zúčastnily soutěže Romano suno?
„Rády, my už tady jsme po sedmé a mají to určitě rády, protože jsou tady nádherné ceny a je to pro ně něco úplně nového, protože se jen tak nedostanou do takovéhoto prostředí. A určitě je to dobré i v tom, že aspoň uvidí, kam to Romové můžou dotáhnout, když budou studovat, vzdělávat se a neustále na sobě pracovat, že to můžou dotáhnout i někam dál.“
V jakých disciplínách se dívky zúčastnily soutěže?
„V literární i ve výtvarné soutěži. Letos bylo v literární soutěži téma, jaký má člověk sen, čeho by chtěl dosáhnout v životě, co by chtěl mít. Tak tam děvčata psala o sobě, jaký je jejich sen, jak by chtěla pokračovat, až v osmnácti letech odejdou z toho našeho zařízení a co by si chtěla splnit. Chtěla by mít normální rodinu, normálně žít, chodit do práce, vydělávat si.“
Ke každému z oceněných promluvili přímo porotci.
Renata Berkyová: „Psala jsi kromě jiného o tom, že máš velkou rodinu, a že jsi za ní ráda, protože rodina znamená mít podporu a lásku. Ale kromě toho jsi také psala, že bys ráda šla za svým snem, že bys chtěla mít vlastní restauraci, a tak se chci zeptat, jak jsi v tom pokročila – třeba ve vaření?“
Soutěžící: „Já jsem dokončila střední školu na kuchařku a našla jsem si práci, ale nedělám v kuchyni, to mě nějak omrzelo. Vyrábím bonbonky a marcipán.“
Porotkyně: „Ale to je úspěch.“
Renata Berkyová: „Tak jsi přeci jen u toho zůstala nějakým způsobem.“
Ve výtvarné části soutěže děti ilustrovaly příběhy z loňské literární části. Co zaujalo děti ze základní školy praktické a speciální ve Vsetíně, vypráví asistentka pedagoga Bronislava Videcká.
„Jeden chlapec psal o opičce, která hrála hokej. Jiný příběh byl smutnější o tom, jak umřela babička. Takže každý si vybral nějaký, který ho zaujal, a tady ty dva vyhrály.“
Co se týče videí v romštině, tvořily je nejčastěji dvojice nebo trojice dětí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka