V ulicích Bohumína můžete opět potkávat ženy v tradičních lidových krojích
Lidové kroje dnes vnímáme jako oděv chudého lidu. Skutečnost však byla jiná. Pořádný kroj si totiž mohli dovolit pouze ti movitější. Stačí se podívat třeba na městský kroj z Bohumína. Málem upadl v zapomnění, nebýt nadšení několika žen, které se o jeho znovuvzkříšení zasloužily.
Bohumín je město, které za svůj rozkvět vděčí průmyslu. Velká migrace obyvatel zároveň znamenala zánik původních tradic. A tak se stalo, že už počátkem 19. století úplně vymizel zdejší kroj.
Před devíti lety se však Marie Knapková rozhodla, že si ušije svůj vlastní kroj, a jednou v neděli si v něm pak vyšla do kostela. Jak sama přiznává, chtělo to notnou dávku odvahy. Vzbudila rozruch, ale i nadšení svých kamarádek. Ty nelenily a začaly pátrat, jak vlastně mohl takový bohumínský kroj vypadat.
Pomoc našly až v polské Ratiboři, kde ve zdejším muzeu přechovávají cenné kousky, které odpovídají zhruba té podobě kroje, jaká se mohla nosit v dávných časech i v Bohumíně. V čele s Alenou Krobotovou pak horečně začaly navrhovat, shánět kvalitní látky, stuhy, knoflíky a šít.
Bohumínský kroj, tak jak jej vytvořily členky vlastivědně-etnografického spolku při Salonu Maryška, udivuje svou zdobností, precizním provedením a barevností. Stále je však co objevovat a zlepšovat, a tak se šikovné švadlenky v poslední době zabývají výrobou špencru – slavnostního krátkého kabátku s bohatě nabíranými rukávy. Kamkoli se takto oděné vydají, budí nemalou pozornost. Ať už jdou na mši do kostela, na vítání prezidenta či jednou na zájezd do Vídně.
Pokud byste rádi viděli tyto akční ženy při práci a dozvěděli se víc i o bohumínském kroji, vydejte se do Salonu Maryška na náměstí T. G. Masaryka v Bohumíně. Scházejí se tam každou středu od 15 hodin.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.