Válečný hrdina Ivan Solovka má být jmenován brigádním generálem. Povýšení navrhla Olomouc

„V tom gulagu, ve válce, jsem do posledního dne počítal, že nepřežiju,“ vzpomíná Ivan Solovka, drobný stařík s bystrýma očima. Návrh na generálské povýšení vnímá jako čest i zadostiučinění.

V roce 1939 mu bylo šestnáct, utekl před Maďary z rodné Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu. Za nelegální přechod hranic ho sovětské úřady odsoudily ke třem rokům v gulagu. Stavěl železniční trať z Kotlasu do Vorkuty. Život tam vystihuje jedním slovem: „Strašný.“

Trpěli hladem, jedli krysy, pracovali do úmoru. V roce 1942 se potom dostal do československé zahraniční armády v Buzuluku. Nastoupil do 1. dělostřeleckého oddílu československé brigády jako spojař. Účastnil se bojů o Kyjev i karpatsko-dukelské operace.

Z Buzuluku přijel do Prahy. Zpět na rodnou podkarpatskou Rus se už ale nevrátil. „Protože toto území mělo být obsazeno sovětskou armádou,“ vysvětluje.

Plukovník se léta živil jako osvětlovač v divadle

Po válce studoval v důstojnické škole v Hranicích. V roce 1952 se stal členem komunistické strany, neprošel při stranických prověrkách v roce 1970 a o čtyři roky později ho z armády propustili jako „nevyhovujícího". Jak říká, nemohl nikde sehnat práci: „Oběhal jsem všechny úřady v celém městě a nikdo mě nechtěl vzít. Kvůli komunistickým funkcionářům vedený jako špion.“

Nakonec se až do důchodu živil jako osvětlovač v olomouckém divadle. Čtyřiadevadesátiletý Ivan Solovka nyní žije v centru pro veterány v olomoucké vojenské nemocnici.

Ivan Solovka|foto: Blanka Mazalová

Její ředitel Martin Svoboda je přesvědčený, že stát generálské povýšení Ivanu Solovkovi tak trochu dluží. „Pro mě je to člověk, který svou prostou vírou ve spravedlnost dokázal uspět víc než ti, od kterých bychom to spíše čekali,“ uvedl Svoboda.

Pokud návrh projde, bude Ivan Solovka povýšen do hodnosti brigádního generála na Den válečných veteránů 11. listopadu. Za své nasazení dostal už dříve státní vyznamenání Československého válečného kříže, medaili Za chrabrost, vyznamenání Za osvobození Biele Cerkve a Kyjeva a také Polský válečný kříž za boje u Torčina.