Vydejte se Jesenickem po stopách slezského Michelangela

22. červen 2016

Říkali mu slezský Michelangelo. Řeč je o jesenickém řezbáři Bernardu Kutzerovi, jehož díla najdeme nejen na Jesenicku, ale také na Hané, v Olomouci či v polském Slezsku.

Cesta za jeho odkazem je pozoruhodnou projížďkou jesenickými horami i pohnutou historií zdejšího kraje.

Zastavení první - rodiště

Kraj pod Příčnou horou byl krajem horníku a pastevců. Nikdy se zde nežilo lehce. Drsné podnebí, těžká práce i nemoci ohrožovaly zdejší osadníky od nepaměti. Platilo to také pro Horní Údolí.

Malá osada vyplňující horní část nivy říčky Olešnice je poprvé zmíněna k roku 1450. Na pomezí katastru Horního a Dolního údolí, dnes od cesty za potokem, uvidí poutník krajem starou lípu.

Právě zde stával mlýn, z nějž se dodnes dochovaly jen zbytky základů a kousek náhonu. Právě zde se 27. června roku 1794, narodil mlynáři Johannu Nepomuku Kutzerovi a jeho manželce Terezii, chlapec, pokřtěný jménem Bernard Anton.
Už jako dítě mel Bernard Kutzer umělecké sklony.

Portrét Bernarda Kutzera

Nejprve zkoušel vyřezávat do bulvy červené řepy, později přešel na lipové dřevo. Přesto jeho dětství nebylo šťastné. Ve třech letech mu zemřela matka a jeho otec se brzy znovu oženil. Mladý Bernard musel už ve 12 letech z domu – do služby k sochaři a řezbáři Christianu Kellerovi do Skorošic.

Udělal si tedy hůl, na ni si vyřezal lidskou lebku a vyrazil na cestu. Mimochodem, ta lebka se zachovala dodnes. Rodina ji opatrovala až do dvacátého století a dnes je v muzeu v Bruntále.

Zastavení druhé - učení a dílo

Není zcela jisté, zda Bernard Kutzer odešel k sochaři do učení, nebo jen jako prostý nádeník. Keller však brzy odhalil jeho nadání a chtěl mu pomoci.

Dokonce požádal vratislavského biskupa, sídlícího tehdy v Jeseníku, aby financoval Kutzerovo umělecké vzdělání. Z toho však sešlo. Biskup zemřel a Bernard onemocněl tuberkulózou. Odešel domů a chystal se na smrt.

Kříž z roku 1822 byl sochařovým poděkováním za uzdravení z tuberkulózy

Život Bernarda Kutzera je provázen řadou legendárních příběhů. Jeden z nich mluví o jeho modlitbách k Bohu a prosbách za vyléčení. I když to nikdo nečekal, skutečně se mladý řezbář uzdravil. Jako poděkování vytvořil na hřbitově v Horním Údolí podstavec pro železný kříž, na který vytesal své poděkování v latině.

V následujících letech Bernard spojoval první umělecké realizace se samostudiem různých výtvarných směrů. To mu dalo nečekanou variabilitu, kterou uměl dovedně kombinovat. Zakázky přibývaly. Vytvořil desítky oltářů, křížů, soch, ale neodmítal ani výrobu ostatního vybavení sakrálních staveb jako kostelní lavice, křtitelnice, zpovědnice, obložení stěn, rámy na obrazy a další práce.

Kutzer se podílel i na sochách na bočních oltářích kostela ve Vrbně pod Pradědem

Skutečným vrcholem jeho tvorby však byla zakázka Řádu německých rytířů na vybavení a výzdobu kostela sv. Michaela ve Vrbně pod Pradědem. Vytvořil zde mnoho plastik i několik soch, ale nejúžasnějším dílem zde zůstává čtyři a půl metru vysoká skulptura archanděla Michaela. Autor ji vyřezal údajně z jednoho kusu lipového kmene a její ztvárnění dodnes budí úctu laické a respekt odborné veřejnosti.

Zastavení třetí – domov a rodina

V lednu roku 1825 se Bernard Kutzer oženil s rychtářovou dcerou Josephou Franziskou Proske, se kterou měl během manželství deset dětí. Brzy po svatbě se Kutzerovi přestěhovali v rámci Horního Údolí o něco výše do domu č. p. 34, který Bernard pro svoji budoucí rodinu postavil a kde byla i sochařská a řezbářská dílna. Nevelké stavení bylo nejen sochařovým útočištěm, ale také jedním ze středobodů kulturního života Zlatohorska. Scházely se v něm významné osobnosti. Dokonce sem zavítal i sám biskup. Odsud se vyráželo na poznávací výlety, zde se připravovaly rytířské či pašijové hry a další akce.

Socha pastýře Gilla z Rejvízu se dochovala už jen v kopii

Kromě Bernarda v dílně pracovali i jeho dva nevlastní bratři, Cyril (1803–1856) a Patricius (1809–1844), jenž zároveň působil jako obecní rychtář. Protože Bernard kvůli své nemoci, se kterou se potýkal po celý svůj život, s kamenem prakticky nepracoval, měl zakázky týkající se kamenosochařství na starosti právě Cyril, jenž je tak autorem mnoha náboženských plastik v okolí. Patrně také krásné podesty na starém hřbitově ve Skorošicích, kterou navrhl asi sám Bernard.

Kromě toho prý Kutzer nabízel učení zdarma každému mladíkovi z okolí, ve kterém rozpoznal známky talentu. Z mnoha mistrů, které vyučil, jmenujme například Franze Portsche umělecky spjatého se železářskou výrobou v Ludvíkově či Josefa Kriestena, známého sochaře, malíře a restaurátora z Moravského Berouna. Učení se týkalo také všech Bernardových synů - Severina, Zenobia, Johanna, Reinholda, Bernarda a Rafaela.

Stejně jako rodný mlýn však už ani dílna slavného řezbáře nestojí. Oba domy padly za oběť dočišťovací akci československé armády kolem roku 1960, kdy byly všechny neobydlené domy v pohraničí strženy. Na místě dílny stojí rozestavěná stavba, kterou zde buduje Jesenický horský spolek. Měla by se do budoucna stát muzeem Bernarda Kutzera.

Zastavení čtvrté – řezbář světský

Přestože hlavní část díla Bernarda Kutzera patřila do oblasti sakrálních památek, najdeme i několik jeho děl určených světským zákazníkům. Mnoho z jeho odkazu je dnes ve sbírkách různých muzeí, nejvíce v Bruntále a Opavě, přesto se i přímo v rodném kraji můžeme pokochat například sochou ponocného, která stojí v selské světničce penzionu Rejvíz ve stejnojmenné horské obci.

Ponocný z Rejvízu je jedním z nejkrásnějších světských děl Bernarda Kutzera

Zde, v sousedství proslulých vyřezávaných židlí stojí také jedna z mála dochovaných kopií jeho nejslavnějšího světského díla – sošky rejvízského pastýře Gilla. Její osudy byly pohnuté. Po smrti Bernarda Kutzera ji prý rodina věnovala do jesenického muzea, odkud ji prý měl v roce 1939 ukrást řezbářův vnuk Leo Kutzer, který ji následně měl věnovat k padesátinám Adolfu Hitlerovi. V Berlíně prý byla k vidění ještě na počátku roku 1945 a pak zmizela navždy.

Zastavení poslední – potomci a následovníci

Bernard Kutzer se dožil úctyhodných sedmdesáti let, když 12. prosince 1864 podlehl nemoci, která jej pronásledovala od mládí – tuberkulóze. Odpočívá kousek od rodného domu i své dílny, na hřbitově v Horním Údolí, v hrobě se jménem své vnučky Sophie Kutzerové, kam bylo jeho tělo posmrtně přeneseno.

Bernard Kutzer odpočívá v hrobě své vnučky

Jeho bratři a později i potomci a synovci se ujali osiřelé dílny a provozovali ji až do roku 1919. V té době už tato odbornost trpěla krizí průmyslové výroby uměleckých napodobenin. Bohužel také žádný z jeho následovníků nedosáhl věhlasu zakladatele tradice. Odborníci se domnívají, že byl jedním z největších umělců Jesenicka všech dob.

Přestože žil na okraji hlavního uměleckého varu, jeho talent dokázal prorazit až do vzdálených míst. Přesto se na něj v posledním půlstoletí málem zapomnělo. Naštěstí díky jesenickým patriotům a nadšencům jeho odkaz přežil i milénium a opět ožívá.

autor: kbz
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.