Zálesí je krásnou osadou v horách, kterou poznamenaly války, sucho, nemoci i těžba uranu
Zálesí je malá osada na velkém katastru, vinoucím se z údolí Travenského potoka až na hřeben Rychlebských hor na Javornicku. Má za sebou pohnutou minulost ale dnes patří k nejkrásnějším osadám v kraji. Jen na to naštěstí zatím nepřišlo dost turistů.
Zálesí se až do roku 1949 jmenovalo Waldek, což je vlastně německy lesní zákoutí a podobný význam má i české pojmenování obce. Poprvé je obec zmíněna v roce 1358 na žulovském panství. Tedy, objevuje se vesnice jménem Waldoro, která by mohla být Zálesím, ale důkazy pro to chybí. Historické prameny o ní podávají jistou zprávu až v roce 1585. Zajímavé je, že se mezi tehdejšími obyvateli objevují slovansky znějící jména, což by mohlo potvrzovat velmi staré osídlení. Lidé se kromě zemědělství živili jako řemeslníci a dřevaři. V pozdějších letech se zde rozvinulo přadláctví.
Vesnice byla často stíhána všemožnými pohromami. Jednou to byla povodeň, která odnesla ornou půdu, podruhé sucho, kvůli kterému museli lidé chodit pro vodu až na kladskou stranu Rychlebských hor. Své vykonaly válečné útrapy i nemoci, zejména cholera. Nejvíce ale Zálesí postihlo odtržení Kladska od Rakouska, které znamenalo omezenou možnost odbytu zboží přes hřeben Rychlebských hor. Prostě, nikdy se tu nežilo lehce. Podle pověsti zde lidem dokonce prý na popud pána hor museli pomáhat lesní a horští skřítkové, kteří za to však nesměli přijmout od lidí žádnou odměnu. Když tedy jednou manželka chalupníka v Zálesí ušila permoníkovi ze zbytků nové šaty, skřítek navždy zmizel z domu.
Kolem roku 1836 žilo v Zálesí více než 600 obyvatel. Jejich počet ale postupně klesal. Po roce 1945 muselo odejít většinové německé obyvatelstvo a obec už nikdy nebyla to, co dříve. Bydlela zde jen hrstka lidí, většinu domů buď v šedesátých letech zbořili vojáci, nebo je odkoupili chalupáři. Dnes zde trvale žijí necelé tři desítky osob.
Po válce byla navíc v Zálesí objevena uranová ruda. Počátky těžby jsou spojeny s průzkumem, který zde probíhal od roku 1957, už o rok později zde byly vykutány tři těžební štoly. Uran se těžil pod dozorem sovětských poradců a do obce byl v té době omezen přístup. Na rozdíl od jiných dolů zde netěžili vězni, nicméně, mnozí lidé propuštění z lágrů zde nacházeli jedno z mála možných zaměstnání. Definitivní ukončení těžby spadá do roku 1968. V té době byly v revíru celkem čtyři štoly, 17 komínů a několik povrchových rýh. Doly byly postupně odstrojeny a štoly zavaleny a dnes je připomíná jen výtok důlních vod pod obcí a lesem zarůstající stopy v krajině.
Kromě nádherné krajiny v okolí najdeme v obci docela zajímavá místa. Už na rozcestí pod Zálesím nelze přehlédnout unikátní boží muka opletená vlnou s různými vzory. I Panna Marie, je-li to ona kdo, sedí v nice božích muk, má v rukou pletací jehlice a cosi usilovně štrikuje. Je to dílo žen z okolí, které se tak rozhodly zkrášlit chátrající památku.
V samotné obci si kromě řady krásných původních stavení si tu nemůžeme nevšimnout domu, který slouží sociální rehabilitaci nevládní organizace Ester. Naproti najdeme staré schody a nad nimi stával barokní kostel sv. Barbory postavený v roce 1751. Už sto let před tím je Zálesí uváděno jako lokálie javornické fary. Kostel byl zbořen těsně před revolucí roku 1989. Dnes zde stojí dřevěná konstrukce v podobě houpačky. Snad má připomínat, že dějiny tohoto kraje jsou tak nějak houpavé. Za bývalou kaplí najdeme starý hřbitov s opravenou márnicí sloužící jako minimuzeum obce.
V nejvýše položená části obce se napojíme na hřebenovou cestu Rychlebskými horami. Po ní můžeme dojít k prameni Stříbrného potoka, kde je malý lesní bar či k nejvzdálenější budově katastru Zálesí. Tou je bývalá stanice finanční stráže v Černém koutě, na konci známého Račího údolí. Na druhou stranu směrem k Travné pak stojí malá kaple sv. Urbana, která slouží jako minigalerie v přírodě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
