Živio, živio nám do země přinesli českoslovenští legionáři z Itálie a Srbska

Tak třeba se ještě pořád na oslavách narozenin zpívá známá písnička Živio, živio s tím akordem na počátku. Úvodní akord zůstává stejný, ale trochu se pak různí další text popěvku, který my Češi zpíváme.

Vícekrát jsem slyšel variantu mnoga ljeta, zdravi bili, mnoga ljeta živio, méně často pak jednoduchou variantu mnoga ljeta, mnoga ljeta, mnoga ljeta živio a jen velmi výjimečně, to ale jen v prostředí lingvistů a hlavně slavistů, jsem slyšel i variantu mnoga ljeta sretna bila, mnoga ljeta živila, což byla varianta zpívaná na narozeninách jedné kolegyně.

Narozeninový popěvek Živio, živio je evidentně chorvatského původu, ale dal by se snadno posrbštit, kdyby se místo ljeta ve smyslu „léta, roky“ zpívalo tvrději leta. Je jisté, že popěvek Živio, živio v českém prostředí zobecněl po první světové válce.

Přispěli k tomu jednak českoslovenští legionáři, z nichž menší část sloužila v srbských a později v italských legiích, a přispělo k tomu i československo-jugoslávské vojenské a hospodářské spojenectví za první republiky.

I to jugoslávské mauzoleum v Olomouci, kterému se lidově říká Ljubav za ljubav, je výrazem československo-jihoslovanských sympatií a vzájemného porozumění v té době. Text popěvku Živio, živio by se dal do češtiny přeložit jako „ať žije, ať žije, ještě mnoho let, mnoho let ať žije“.

A pokud jde o samotné slovo živio, tedy „ať žije“, to je v českých textech doloženo ještě mnohem dřív. Nejstarší doklad jsem našel v díle moravského básníka Vincence Furcha z r. 1850, kde je verš Živio, živio, národ srbský! Toto živio je nepochybně ohlasem zřejmých sympatií, které měli Češi tehdy za Rakouska pro Srby, kteří se s velkým úsilím zbavovali turecké nadvlády.

A z pramenů víme, že i později Češi v řadách rakouské armády bojovali proti Srbům jen z donucení. Slova živio, živio jsou totiž u nás tak nějak přítomna celé naše moderní dějiny.