Žoviální jako Jupiter

Slova původem německá byla posuzována přísně a většinou byla nedoporučována, slova původem francouzská byla, hlavně za Rakouska-Uherska a za první republiky, celkem tolerována. Reprezentovala totiž francouzskou kulturu, která byla Čechům, stejně jako třeba Polákům, vždy velice sympatická.

Jedním z takovým tolerovaných slov přejatých z francouzštiny je přídavné jméno žoviální – tak například žoviální pán je mužská osoba spíš starší, ale hlavně bodrá, přátelská a jaksi blahosklonně přívětivá. Žoviální bude spíš někdo, kdo má vyšší společenské postavení a hlavně vyšší ambice.

Veselý Jupiter

Zajímavá je etymologie slova žoviální – přišlo sice z francouzštiny, kde jovial znamená „veselý, bodrý“, ale francouzština si ho vypůjčila z italštiny a ta zase z pozdní latiny, kterou se v evropském Středomoří mluvilo v prvních staletích našeho letopočtu.

Pozdnělatinské ioviālis znamenalo doslova „jupiterský“, přesněji pak „narozený ve znamení Jupitera“. V latině mělo totiž jméno nejvyššího z bohů, jméno Iūppiter, druhý pád nepravidelný: říkalo se a psalo Iova, odtud tedy ioviālis.

Antičtí a středověcí astrologové učili, že kdo se narodí ve znamení Jupitera, kdo je tedy ioviālis „jupiterský“, ten bude mít veselou mysl, hodně přátel a také šťastný osud.

Cítíte tam osten samolibosti?

V přídavném jménu žoviální ale zaznívá i něco trochu kritického – zdá se mi, že člověk žoviální je zároveň trochu neupřímný a hlavně poněkud samolibý. A to nás může vést kupodivu zase k antickému vládci bohů, k Jupiterovi.

Ten sice vystupoval jako ochránce světového řádu, vládce nebes, hromu a takových věcí, ale zároveň proslul i všelijakými záludnostmi a intrikami, které strojil na své kolegy, tedy další antické bohy, a samozřejmě i na lidi.

Přátelský a snad i žoviální v dnešním smyslu byl Jupiter až moc – byl to totiž známý záletník, svůdce a milovník s neobyčejně širokým vkusem. Úplný seznam jeho Jupiterových dobrodružství by mohla sestavit jen jeho manželka – milující, ale také trpící a mstící se bohyně Juno.