Aljo Beran byl jedním ze zásadních moderních ikonografů města Olomouce, říká malíř a historik umění
Vydavatelství Univerzity Palackého uvedlo knihu o výtvarníkovi a pedagogovi, který byl s olomouckou univerzitou spojen od jejího obnovení v roce 1946 a portrétoval i prvního rektora J. L. Fischera.
Aljo Beran je dnešní široké veřejnosti známý díky fotografiím Olomouce druhé poloviny 20. století. Ty jsou pod jeho jménem zveřejňovány na sociální síti.
Jeho hlavním uměleckým vyjádřením byla malba, ale věnoval se i dalším technikám. I v nové knize můžeme najít obrazy s panoramaty Olomouce, s výraznými dominantami ztvárněnými typickým rukopisem.
„Vytvářel heroické kompozice. Pokud se týká výtvarného vyjádření, hodně spoléhal na linii. Ty jeho obrazy byly lineárně traktované a lze si všimnout vertikality, kterou uplatňoval u většiny prací tohoto typu,“ přibližuje styl Alja Berana výtvarník a historik umění Jiří Hastík.
O portrétu prvního rektora Univerzity Palackého J. L. Fischera Jiří Hastík říká: „Byla mimořádná zakázka. Dosud tento portrét zdobí úřadovnu rektora univerzity. Bylo to dáno i tím, že patřil ke skupině lidí, kteří se výrazně zasloužili o znovuobnovení olomoucké univerzity, takže ta vazba byla, dá se říci, docela samozřejmá. Aljo vytvořil i řadu jiných portrétů, zejména portrétů členů své rodiny a autoportrétů, ale nedá se říct, že by byl specializovaným portrétistou. I když, tento portrét je výjimečný už jednak osobností J. L. Fischera jako prvního rektora a také svým pojetím.“
Výjimečnou zakázkou bylo i logo – znak zmíněné vzdělávací instiutuce, které v pozměněné podobě užívá dodnes.
V knize najdeme zpodobnění konkrétních osob, míst, krajiny i malby abstraktní.
Práce na knize, to byl pocit melancholický a krásný
Textová část knihy je převážně dílem dcery Alja, kunsthistoričky Věry Beranové a jejího syna, který se profesně zabývá dějinami a pedagogikou, Václava Čady. Václav vede s dědečkem fiktnivní rozhovor vystavěný na základě jeho bádání, faktů a vzpomínek.
„Aljo, myslím, byl osobnost, která lavírovala mezi disciplínou té rakousko-uherské kadetky, na které začal studovat, a uměleckou avantgardou 30. let. A tady někde, si myslím, se bily ty dvě jeho osobnosti a on byl obojím,“ říká o svém dědečkovi spoluautor knihy Václav Čada.
„Dědečka si vybavuju velmi matně. Začal jsem ho poznávat až ve chvíli, kdy jsem se ponořil do archivních materiálů a osobních dopisů a mohl jsem dát těm fotografiím a obrazům pro mě hlubší význam a možná více nahlédnout do dědečkovy duše. Pro mě bylo nejtěžší najít vyvážení mezi fakty, historickými daty a archivními materiály a tím, abych to nedokládal jako historik na každé stránce. Aby to bylo pojaté spíš beletristicky. Tak jsem si říkal, že bude nejlepší forma fiktivního rozhovoru. A to si myslím, že je asi trochu atypické,“ dodává Václav Čada.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
