Bohdalka mi dělala naschvály, ale já jsem jí to vracel, směje se Eduard Hrubeš

14. červenec 2017
Eduard Hrubeš při moderování pořadu To jsou naše melodie

Tatínek mu už v mládí poradil, ať se živí raději hubou, že na pořádnou práci prý nebude. Chvilku si myslel, že by mohl jít studovat operní režii, měli doma plnou skříň operních výtahů i s poznámkami. Nakonec ale Eduarda Hrubeše naprosto uchvátila televize.

V Brně, kde žil, nebyl problém sledovat rakouské programy. „Fascinovala mě práce moderátorů a konferenciérů,“ vzpomíná. Německy uměl výborně, rok po válce strávil nějaký čas ve Švýcarsku, kam jako podvyživené dítko vycestoval s Mezinárodním červeným křížem.

Na pražské FAMU nakonec vystudoval kameru a filmovou režii. Ve druhé polovině šedesátých let začal uvádět v Československé televizi pořad Poštovní schránka. Jeho partnerkou byla Saskie Burešová.

„To byla taková neřízená střela. Ale velmi rychle a pokorně se učila, a taky si nechala narůst tu svou nádhernou hřívu, kterou má dodnes.“

Na parťáky si vůbec nemůže stěžovat, užil si s nimi spoustu legrace. Třeba taková Jiřina Bohdalová mu těsně před vstupem třeba pošeptala do ucha: „A stejně to neřekneš,“ čímž ho vykolejila, a záběr se musel opakovat.

Eduard Hrubeš jí ale nezůstal nic dlužný, podobné kousky rád vracel. A režisér Zdeněk Podskalský, se kterým pracovali, měl naštěstí trpělivost.

Do podvědomí diváků se dostal hlavně jako průvodce populárního Tak neváhej, a toč!. Pořad vznikal v Klimkovicích a pak v Ostravě. Město na severu Ostravy mu vůbec přálo, spolupracoval tu i s Marií Rottrovou na Dostaveníčku pod věží, ke kterému psal scénáře.

Eduard Hrubeš si sice užívá zaslouženého důchodu, dobrou pracovní nabídku ale nikdy neodmítne. „Klidně by jich mohlo být víc,“ říká.

V Olomouci nedávno provázel písničkovým podvečerem To jsou naše melodie, který pořádal Český rozhlas Olomouc. Setkal se tak se „starými“ známými Josefem Zímou, Pavlínou Filipovskou, Karlem štědrým, Richardem Adamem a Marthou a Tenou Elefteriadu.