Dobrodružství se nevyhýbám, říká třiaosmdesátiletý Vlastimil Šmída

Po otci zdědil snahu a touhu hledat zajímavé stránky života, nevyhýbat se dobrodružství. „To mě pronásleduje celý život.“ Jeho otec strávil poslední dva roky první světové války v Dolomitech, což mladého Vlastimila poznamenalo. „O horách poutavě vyprávěl, protože je zbožňoval. To jsem zdědil.“

Prázdniny trávil ve Vysokých Tatrách. Vydělával si jako nosič na Téryho chatu. Vedl i několik expedic do Himalájí a Hindúkuše. V šedesátých letech to byl ještě panenský terén. „Tenkrát nebyl přístup k devizám. Stálo to velké peníze, takže jsme dělali výškové práce. Dovolili nám spravovat okapy, střechy, tak jsme si něco vydělali,“ říká Vlastimil Šmída.

Stále lyžuje. V roce 1950 byl v dorostenecké kategorii přeborníkem ve sjezdu. „Naše lyže byly primitivní, dřevěné a měly ocelové hrany. Byly dlouhé a těžké. Já měřím 171 cm, jednu dobu jsem jezdil na lyžích, které měly dva metry deset. To dneska vzbuzuje u mnohých lidí úsměv,“ vzpomíná.

Vedle vody miloval a miluje Vlastimil Šmída vodu. Chodil do vodáckého oddílu, jezdil na kánoi a kajaku. Nepřekvapí fakt, že vystudoval na Vysokém technickém učení v Brně vodohospodářskou specializaci. Pracoval ve státním projektovém ústavu, kde dělal vodovody pro farmy a pak přešel do Sigmy, což bylo podle jeho slov úplně jiný kafe. „To jsme dělali úpravny vody a čerpací stanice do Iráku, Egypta, Maroka a dalších zemí.“ Už v mládí se začal učit cizí jazyky, což se mu při pracovních cestách hodilo. Mluví anglicky, francouzsky a španělsky.

V loňském roce vydal knížku zápisků svého otce Františka, která se jmenuje „Vzpomínky z vojny 1914 – 1919“ a kterou do rozhlasové podoby zpracoval režisér Tomáš Soldán.