Hanácká môzêkantka Iveta
Každé deň neco – zkóška cimbálkê Hanácká môzêka, ale aji dětskyho pěveckyho sborô a takê dalši sbor v Přikazich anebo litovelsky ômělecky těleso Senzakord. Iveta Navrátilová každý den v týdnu někde zkouší.
Povoláním paní učitelka patří k těm obětavcům, vytrvalcům a zapáleným srdcařům, kteří nedají dopustit na hanáčtinu. Tu pravou hanáčtinu. Udržuje ji tedy tím, že krásnou řečí plnou šťavnatého výraziva stále aktivně mluví a jde jí to. Naštěstí!
Ô cimbálô, ô môzêkê
„Kořeně té našé Hanácké môzêkê spadaji nekam do rokô 2000. De nám hlavně o skôtečně autenticky podáni tancu a pisniček z oblasti Hané,“ upozorňuje kapelnice, cimbalistka a ‘šêkovná, obětavá to osoba‘ stojící dnes v čele tohoto litovelského folklórního sdružení.
„Teho hrani mámê pámbuzaplať dosť a dosť. Mužemê pozvat na tradični velkolepy litovelsky Hanácky Benátkê, takê pravidelny Setkáni Hanáku pořádany ruzně v regijónô, dál programê s názvem Přêndite si splknót v Litovlê anebo v čase vánočnim pak na naše oblibeny koledováni – Hanácky Vánoce ô svatyho Marka v Litovlê,“ hrdě zve paní kapelnice.
Jak to bôde dál
Nezbývá, než stavět na Ivetiných bohatých folklorních zkušenostech, jejím vytrvalém úsilí o pěstění hanáckých tradic a zkusit trochu toho věštění: Jak to vidí opravdová Hanačka s odkazem našich předků Hanáků dál? A co děti, které jednak učí a jednak vede ve sboru i hudební výchově v Litovli?
„Co mêslite, pravi Hanáci, má eště dneski hanáčtěna vůbec šancô vêdržet nám toď eště ňákó tô chvilô? Nô ja, a kdêž, tak v jaké vlastně formě, v jaké podobě, v jakympak asi stavô?“
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
