Jak to chodí u hrochů v evropských ZOO? Pohodička, klid, ale bohužel i rozmnožovací půst

Zoologická zahrada a botanický park Ostrava je k pátrání po tom, jak to chodí mezi evropskými hrochy ideálním místem. Nejenže se zde hroši chovají nepřetržitě již od roku 1967, ale navíc právě zde se od roku 2006 vede evropská plemenná kniha pro hrochy v Evropě. A tak se není co divit, že hrocha má toto zařízení i ve svém znaku.

8 fotografií

Hroši dnes obývají tropický pavilon Tanganika, který sdílejí se vzácnými krokodýly a také ptáky leskoptve nádherné, kteří si ze zbytků hrošího menu staví krásná hnízda. Bohužel je ve výběhu, kterého je hlavní součástí bazén s vodou, pouze mladá hroší slečna. Poté, co musel být ze zdravotních důvodů uspán jeden z nejstarších evropských samců, který se zde dožil 51 let, na svého partnera teprve čeká. Snad nebudou mít problém v komunikaci, neboť hrošice pochází z Anglie a hroch, který je pro ni vyhlédnut, je z Antverp. Dorazit by za svou vyvolenou měl do konce letošního roku.

Bohužel s rozmnožováním hrochů v zajetí je problém, který řeší správce plemenné knihy v Ostravě Jan Pluháček. Ne snad fyziologický, naopak, hroši se i v zajetí množí poměrně dobře, ale etický. V současné době žije v zařízeních, které jsou členy Asociace zoologických zahrad a akvárií kolem 200 hrochů. Pro všechny, s výjimkou jedné ZOO ve Velké Británii však platí zákaz reprodukce. Přesun je možný u šesti zvířat, přičemž dalších dvacet na nová místa čeká, ta však momentálně nejsou.

Na vině je právě snadná reprodukce ale i dlouhověkost hrochů, kteří se v zajetí mohou dožít skoro šedesáti let. Místo pro nového jedince většinou vzniká pouze, pokud nějaké starší zvíře uhyne.

Řešení existuje. Je možné hrochy chovat stejně, jako žijí v přírodě. To však znamená nechat je bez omezení rozmnožit a část mladých zvířat následně utratit a zkrmit. Vypadá to krutě, nicméně dobré reprodukční schopnosti hrochů jsou právě odpovědí na to, že velmi často v přírodě padají za oběť krokodýlům, nemocem, lvům či jiným hrochům. Tento způsob je však v Evropě, právě díky odporu veřejnosti spíše výjimečný.

Hroch je zvíře jinak na chov poměrně nenáročné. Jediný luxus, který vyžaduje je vytápěný pavilon s nádrží s vodou. Jinak se spokojí se senem nebo trávou, do které občas chovatelé pro zpestření přidávají kořenovou zeleninu či listy kapusty a zelí. Vodu v nádrži je také nutné pravidelně filtrovat, protože hroši chodí na záchod nejraději právě do bazénu.

Hroší samci se občas verbálně projevují při vymezování teritoria hrkavými zvuky. To jim patrně dalo i české jméno. Slovo hroch se totiž odvozuje od slova hrochot, ve smyslu rachocení. Většina evropských jazyků má pro hrocha označení vycházející z latinského jména Hippopotamus, tedy doslova říční nebo vodní kůň. České přijmení Hroch však od označení zvířete naopak zase nepochází. Je to odkaz na staré časy, kdy se se Hroch říkalo zkráceně Hroznatovi i Rochovi. A mimochodem, ve známém cestopise Kryštofa Haranta z Polžic je hroch označován jako Behemot, což je biblická příšera.

Žít jako hroch by chtěl kde kdo. Většinu času buď jí, nebo se povalují ve vodě. V některých ZOO jsou hroši díky proskleným nádržím vidět i pod vodou. Je až s podivem, jak ladné pohyby toto zvíře, které může vážit až tři tuny, pod hladinou má.