Jak Vietnamci vyslovují češtinu

Jenže na rozdíl od Slováků, jejichž jazyk i kultura jsou nám velmi blízké, pocházejí Vietnamci z kulturního a jazykového prostřední značně odlišného. Na život v České republice a na češtinu se však Vietnamci, zvláště ti mladí, adaptují velmi rychle. A tak bych se dnes chtěl chvíli věnovat tomu, jaké zvláštnosti má čeština Vietnamců – dřív, než úplně splyne s češtinou nás Čechů.

Především je třeba říct, že vietnamská společnost v českých zemích je složitě strukturovaná a že se u jednotlivých Vietnamců značně liší možnosti jejich kontaktů s češtinou a také vůbec potřeba mluvit a psát česky. Nejmladší generace Vietnamců je po jazykové stránce k nerozeznání od Čechů – je to dáno tím, že řada z nich strávila své dětství v téměř čistě českém prostředí, často i proto, že jim jejich zaměstnaní rodiče najali českou chůvu. Nás ale bude zajímat ta střední generace Vietnamců, ta generace rodičovská, která je s Vietnamem a vietnamštinou většinou stále v úzkém kontaktu.

Čeština a vietnamština jsou jazyky navzájem naprosto nepodobné. A z té nepodobnosti plynou i potíže, které mají Vietnamci střední generace s češtinou. Výzkumu vietnamštiny a češtiny se dlouhou dobu věnuje např. pražský a českobudějovický lingvista Ivo Vasiljev. V jeho studiích a článcích se např. dočteme, že vietnamština má ve srovnání s češtinou podstatně omezenější repertoár souhlásek – nemá c, ď a ř, těžko rozlišuje s a š, č a ť, z a ž a nezná ani protiklad znělého b a neznělého p.

Kromě toho ve vietnamštině nejsou skupiny souhlásek (např. st- nebo ct-) a na konci slabik se vyskytují jen nosovky a několik málo jiných souhlásek. Např. slovo pes tedy Vietnamec vysloví nejčastěji jako besə, pesə, nebo bet, pet, bét, pét. Slovo půl vysloví jako pun nebo bun a slovo rýže jako zíze nebo zize. Potíže činí Vietnamcům, stejně jako i dalším cizincům, také rozlišování českých krátkých a dlouhých samohlásek.