Jan M. Heller: Mercedes

Gastarbeiteři splnili v západní Evropě nejen účel, kvůli němuž tam přišli, tedy zapojení do obnovy zdecimovaného kontinentu, ale jejich přítomnost měla spoustu dalších vedlejších účinků.

Čtěte také

Jan M. Heller: Zpřísnit!

Jeden z nich byl důsledkem toho, že Evropa nebyla moc připravená na přání většiny z těchto nových hostí vracet se na dovolenou nebo na svátky do svých domovských zemí. S rodinami, které si přivezli, s dárky pro své blízké, se zbožím, které ve východní polovině platilo za předměty z říše snů či vědeckofantastické literatury, ale abychom to nebrali jen kolonialisticky: i Západ čekal na lahůdky z Východu.

Na tisícikilometrovou cestu se tak dávaly ve stejný okamžik miliony lidí v přetížených, po střechu našlapaných a na střeše naložených, ojetých autech ve všelijakém stavu, často na sjetých pneumatikách a s vystresovanými, mizerně připravenými a postupně čím dál víc k smrti unavenými řidiči za volantem, udržovanými v jakés takés bdělosti kávou z termosky a pořád dokola ohrávanými kazetami v autorádiu.

Čtěte také

Jan M. Heller: Loď a Dvůr

Jenže auto bylo nutností, musíme vzít v úvahu, že tehdy neexistovaly levné letenky, letecká doprava platila za vesměs nedostupný luxus. A neexistovaly ani další vymoženosti, které nám dnes připadají samozřejmé, jako absence kontrol na vnitřních hranicích unijních států nebo dálnice. Ano, dálnice; premiantské Německo ty své už samozřejmě mělo víceméně hotové, ale už třeba ty rakouské existovaly zhusta jen na papíře. Nekonečné kolony přetížených vozů se tak pomalu proplétaly horskými silničkami a přes roztahané zemědělské vesnice.

Jak to celé vypadalo, si asi lze představit. Nekonečné čekání na hranicích, kde policisté a celníci čekali své všimné. Nekonečné dopravní zácpy všude, kde stařičké auto vypovědělo službu nebo se stalo ještě něco horšího; nehodami byla proslulá zejména jugoslávská část, „Autostráda bratrství a jednoty“, což byla navzdory honosnému názvu obyčejná dvouproudová silnice s betonovou vozovkou, v členitém terénu plná zatáček, na níž se pohybovaly těžké kamiony stejně jako koňské potahy.

Čtěte také

Jan M. Heller: Jsem prostě pryč

Žádná moc velká možnost si odpočinout, natož se pár hodin prospat, ale ani umýt se, odskočit si na toaletu. Kdepak velkokapacitní, nonstop otevřené benzínky; možná tak někde na louce. Protesty místních nebyly většinou nic platné, někde přibyly aspoň varovné tabule v turečtině, řečtině nebo srbochorvatštině, vybízející k ohleduplné jízdě. V zimě musela někdy při rozplétání stokilometrových kolon chaoticky do sebe vklíněných neovladatelných vraků asistovat armáda. Ale jinak moc nikdo nevěděl, co s tím. Hejno tažných ptáků pohání síla, kterou zastavit nelze.

Evropská silnice č. 5 je dnes už mýtus, mladší a o hodně menší sestřička americké Route 66. Hororové příběhy o zkorumpovaných četnících a balkánském stylu řízení nezmizely, jako samozřejmě nezmizela sezonní migrace, ale byly víceméně vytlačeny za unijní hranice; tam se prý ještě nějaké takové dobrodružství zažít dá.

Čtěte také

Jan M. Heller: Průvodce středovýchodní Evropou

Už se asi ale nebude opakovat jedna proslulá historka, která v souvislosti s gastarbeiterskou trasou dodnes koluje: že prý na nějaké křižovatce v centru Mnichova, který, podotkněme, tenkrát ještě neměl dálniční okruh, jakýsi dezorientovaný řidič stáhl kličkou okénko a zavolal na policistu: Prosím vás, kudy se jede na Istanbul?

Nedávno přišla z kteréhosi chorvatského městečka zpráva, že tam péčí jednoho obyvatele vzniká pomník balkánské migraci na Západ v podobě sochy starému mercedesu. Šílené je to jen na první pohled; což není právě starý mercedes nejlepším pomníkem doby, kterou má připomínat? Vždyť to nebyl jen dopravní prostředek, ale statusový symbol, ztělesnění úspěchu po všech štrapácích, jimiž jeho hrdý majitel prošel; v takové Albánii v 90. letech jsem měl pocit, že jsem se ocitl v časové smyčce, když mě při stopování míjely samé takové mercedesy.

Čtěte také

Jan M. Heller: Centrum a periferie

Teprve ten, kdo si přivezl z Německa nebo Rakouska ojetý mercedes, byl přijat do elitního klubu těch, kteří byli iniciováni. Ne, není na tom nic divného, mercedes je pro Jugoslávii něčím podobným jako replika lodi Mayflower v přístavu Plymouth v americkém státě Massachusetts, jako válečná parní lokomotiva typu 52 na mnoha nádražích bývalého Sovětského svazu. A jen čas ukáže, co přesně znamená, že pomník osobnímu automobilu postavila právě doba, která si tento druh dopravy postavila na piedestal.