Jizerská 50 slaví 50. výročí. Legendární závod mapuje výstava v Jablonci nad Nisou

První Padesátka nesla název „50 kilometrů Jizerskými horami“. Stopu závodníkům vyšlapal přes noc Gustav Ginzel na svých sjezdovkách a kvůli deštivému počasí ji vedl i místy, kterými do té doby nikdo nejel. S Izoldou a Honzou Ginzlovými navíc ve svém Hnojovém domě připravili první občerstvení – tatranku a čaj.

Rozmary počasí jsou ostatně atributem, který závod od této chvíle doprovází až do dnešních dní. V sobotu ráno přimrzlo, a tak 20. ledna 1968 vyjelo za slunečného počasí na trať 52 závodníků. Byl to tak silný zážitek, že si ho mnozí zopakovali ještě v neděli, aby si vychutnali krásy Jizerek.

Tak se rozeběhla tradice, za kterou stojí bezpočet nadšených lidí. Dobrovolníků, kteří za placatici rumu, dva obložené chleby a v lepších časech za výstroj v podobě bundy s logem závodu, odváděli skvělou práci na organizaci a zabezpečení chodu závodu po všech stránkách.

K občerstvení všech účastníků prvního ročníku stačila stovka tatranek a čaj. Na start druhého ročníku se již postavilo závodníků 126 a od tohoto roku se závod až do roku 1989 jezdil vždy poslední lednovou neděli. Na druhý ročník uvařil Vratislavický pivovar účastníkům nízkokalorické pivo a poprvé se ohřívaly tradiční párky.

Dům Jany a Josefa Scheybalových|foto: Jaroslav Hoření

Memoriál expedice Peru 70

V lednu 1970 na trať vyjela také skupinka libereckých horolezců, pozdějších účastníků expedice do peruánských And. Ničivé zemětřesení 31. května 1970 a jím způsobená horolezecká tragédie pak poznamenaly i samotný lyžařský závod. Protože mnozí z účastníků expedice byli u jeho založení, jede se Jizerská 50 od čtvrtého ročníku jako Memoriál expedice Peru 70. To dalo Jizerské padesátce nový rozměr, ve světové sérii dálkových lyžařských běhů skutečně ojedinělý. Takřka geometrickou řadou začal také stoupat počet přihlášených účastníků. A tím i nároky na pořadatelský tým.

Dnes si těžko představíme, jak bez mobilních telefonů a internetu dokázali zkoordinovat stravování, dopravu, ubytování, bezpečnost, přípravu trati, registrace, výsledkové listiny, propagaci a další úkoly. Systém pořadatelského týmu byl geniálně jednoduchý. Za každý úsek byl zodpovědný velitel, činovník závodu a ten si k sobě sháněl partu dalších dobrovolníků z okruhu přátel a spolupracovníků. Řešil zabezpečení své oblasti, a to v době, kdy nestačilo jednoduše sednout k internetu a objednat. Bylo to opravdu neuvěřitelné úsilí. Historie Jizerské 50 je tak i historií technického vývoje a lidské vynalézavosti.

Historie závodu je i obrazem doby. Ani Padesátce se nevyhnuly politické změny, a tak v časech normalizace musel tým opustit jeho duchovní otec Karel Trousílek. Díky novému předsedovi organizačního výboru Josefu Jelínkovi se podařilo překonat složité časy. Mezi další osobnosti Padesátky patří dlouholetý ředitel závodu Václav Foff, který se výrazně zasloužil o vznik Jizerské magistrály. Od počátku totiž tým usiloval o to, aby do Jizerských hor mohli běžkaři přijíždět i mimo závod a sportovci měli možnost pravidelných tréninků kopírujících trasu závodu. Povedlo se to v roce 1984.

Připomínka Zlatého cepínu, předchůdce Jizerské 50|foto: Jaroslav Hoření

Dlouhou padesátiletou historii Jizerské padesátky si nyní lze připomenout na výstavě nazvané „50x bílou stopou“, která je v Jablonci nad Nisou v Domě Jany a Josefa Scheybalových otevřená do 18. března.