Jsem u Cimrmanů krátce. Jen třiatřicet let, směje se Bořivoj Penc

24. červenec 2017
03726006.jpeg

„Nestává se nám, že by někdo říkal texty s námi, ale mezi diváky jsou obličeje, které dobře známe řadu let. Jsou stejní, jen jim prošedivěly vlasy. Jako nám,“ usmívá se cimrmanovský herec.

Nedávno oslavil jedenaosmdesátiny. Divadlo ho stále baví, bojí se ale, že mu začne vynechávat paměť. „Mám teď nějaké zdravotní problémy, beru léky, mohl by to být jeden z vedlejších příznaků,“ říká představitel doktora Vypicha ze Záskoku, Jana Husa z Českého nebe nebo Hynka z Blaníku.

Vystudovaného nástrojáře oslovil na začátku osmdesátých let Zdeněk Svěrák. Znali se velmi dobře, byli spolužáci ze základní školy.

„Hráli jsme společně loutkové divadlo a Zdeněk si vzpomněl, jak jsem ty loutky pěkně namlouval,“ říká a vzpomíná, že v začátcích měl obrovskou trému. „První představení Němý Bobeš bylo na infarkt.“

Dnes už je to lepší, přesto se před každým představením připravuje, osahává si prostor. Možná si v duchu s jednou s postav ze hry Záskok řekne: Tady jsem už myslím hrál.

S rolemi, které v divadle dostal, je spokojený. „Nikdy jsme do obsazování nemluvili. Byli jsme rádi, že na nás nějaká role vyšla,“ říká Bořivoj Penc. A vzpomíná, že Láďa Smoljak trval na úsporném herectví. Neměl rád přehnaná gesta. Chtěl, aby se herci na jevišti chovali jako v životě. „V první řadě jsme museli znát text. A premiérové představení bylo vždycky takové napjaté. Pak se to omlelo,“ dodává.

Divadlo Járy Cimrmana má padesátou sezónu. „Výjimečná je už jen tím, že stále existujeme,“ říká Bořivoj Penc.

Her mají na repertoáru patnáct, on hraje ve třinácti z nich. Dvanáct rolí mužských a jednu ženskou, Správcovou v Lijavci. Knír samozřejmě není překážkou.