Milan Peroutka: Trému jsem odblokovával postupně, jde o to si ten strach připustit

Milan Peroutka se na hudební scéně, i přes svůj handicap se sluchem, pohybuje už poměrně dlouho. „Uši mě trošku zlobily už od narození, ale u batolete je těžký to poznat. Rodiče si spíš myslí, že je dítě zabržděný, protože se zadrhne i řeč.“

Před lety dokonce odletěl do Indie, kde učil zpívat děti se sluchovým postižením. „Udělal jsem si kurz muzikoterapie. Je to hra hlasu, pohybu a různých miniscének. Ty děti vidí výraz a maminky vidí, jak k tomu přistupovat. V rozvojových zemích nejsou handicapované děti předurčeny k dobrému osudu, takže tady to chce pomáhat. A sluch je jediný smysl, který se dá operovat. Pomocí kochleárního implantátu děti zase slyší. Já na tom byl dvakrát a viděl jsem operaci i naživo.“

Trému je dobré si připustit

Říká o sobě, že byl poměrně dost stydlivý. Jednou ho vybrala agentura, aby zpíval na táboře. „Vždycky jsem před tím onemocněl, jak jsem se bál. Ale jde jen o to si ten strach připustit a říct to klidně nahlas, že jsem nervózní.“

Milan Peroutka na tom postupně zapracoval. „Nejhorší to je, když chci zkusit zase něco novýho, to pociťuju obrovskou trému. Snažil jsem se to odblokovávat a v nějaký moment jsem cítil, že ta tvorba je to pravé pro mě, co potřebuju dělat. Tak jsem se vykašlal na okolí a na to, jestli se to někomu líbí. Ale to jde s věkem a jsem rád, že už to není ta skličující tréma.“

Táta by byl za moje úspěchy rád

Jeho doménou byly především seriály a muzikály, teď ho můžete vidět hned ve dvou činohrách: Už tě mám dost a v komedii Krasavci na chmelu. „To představení má specifický humor a já si to užívám. Jinak záleží, jaká nabídka přijde a kdo vám v té produkci fandí.“

Hlavní role mu byla svěřena v muzikálu Láska nebeská s písněmi Waldemara Matušky. „Je to náročná role, ale užívám si to víc, než kdybych tam toho měl míň. K písničkám jsem si hledal vztah, protože jsem na nich nevyrostl, ale třeba Slavíky z Madridu jsem pochopitelně znal.“

V představení také hodně tancuje, přitom nedávno prodělal operaci kolenních vazů. „Ta rekonvalescence trvá strašně dlouho. Třičtvrtě roku se člověk dostává dohromady a já byl úplně naštvanej. Zjistil jsem, že ty končetiny potřebuju, a díkybohu už zase slouží.“ Muzikál by měl připravit i letní verzi, se kterou budou koncertovat. Stejně tak se těší na koncerty se svojí kapelou Perutě, která brzy oslaví 10 let.

Založil ji, když byl na pracovní stáži ve Španělsku a hraje pouze svoji výhradní tvorbu. V té době se ještě radil s tátou, bubeníkem skupiny Olympic, který před devíti lety nečekaně tragicky zemřel. „Viděl mě ještě ve Španělsku a chtěl mi pak nahrát bicí ve studiu. Tak mě mrzí, že se to nepovedlo, ale to pomyslný požehnání tam bylo a věřím, že by byl rád za moje úspěchy. Myslím na něj často. Do Olympicu přinesl dvojšlapku a svěží vítr a vypracoval se na kapelníkova baviče.“

Alex Mynářová a Milan Peroutka|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Jak vzpomíná na vtípky svého táty a vídá se se členy Olympicu? Je inženýr ekonomie a baví ho studovat. Proč? Poslechněte si v pořadu Alex a host.