Moravská Sázava pramení ve východních Čechách, přesto teče do Moravy

Soutok řeky s Moravou, který najdeme daleko od lidských obydlí mezi Leštinou, Zvolí, Rájcem a Zábřehem je stejně opuštěný jako její pramen. Zatímco soutok se nachází v nadmořské výšce cca 260 metrů nad Mořem, za pramenem si musíme vystoupat pěkně vysoko do výšky asi 810 metrů na úbočí Bukové hory.

Samotný pramen leží mimo značené cesty. Šipka na stromě při příchodu od silnice mezi Výprachticemi a Čenkovicemi navede zájemce na lesní cestu mířící k pramenné úžlabině. Časté mokřiny a podmáčená místa prozrazují, že pramen Sázavy zdaleka není jen jeden, ale že jsou to, jak už to u těchto horských bystřin bývá, desítky a stovky studánek a pramenů, které někde dole na kraji lesa vytvoří potok, který se později stane řekou. Právě jedna z těchto studánek, nad kterou práchniví už jen torzo staletého buku je označena jako parmen řeky Moravská Sázava.

Moravská Sázava pod pramenem rychle sílí a již ve Výprachticích, což je první vesnice na toku, kdysi poháněla mlýn. Zajímavé je, že pod zdejší pilou odbočuje dokonce na západ a nic nenasvědčuje tomu, že by měla končit na Moravě. Projde Albrechticemi a vesnicí Sázava, které řeka dala jméno a pod Žichlínkem se konečně stočí k východu.

Právě zde stojí obrovský suchý poldr, za jehož vznik mohou katastrofální povodně v roce 1997. Jeho hlavní stavbou je více než dva a čtvrt kilometru dlouhá hráz o maximální výšce až osm metrů, která je schopná při povodni zadržet téměř šest milionů kubíků vody. Vzniklo by tak jezero o ploše asi 166 ha, ze kterého by voda postupně odtékala. Podle plánů by se tak maximální průtok při stoleté vodě pod poldrem měl až na pět dní snížit z původních 126 m³/s na 59 m³. To je dostatečné omezení, které umožní záchranu osob a majetku pod poldrem.

Na poldru je nejzajímavější to, co se s řekou odehrálo na jeho dně. Původně zde byla v minulosti napřímena, mokřady, které zde samovolně vznikaly, byly odvoděny meliorací. Na části krajiny vyrostl les, další byla zemědělsky využívaná. Při stavbě poldru přišli projektanti s návrhem, že by se Moravská Sázava mohla vrátit do podoby před těmito zásahy. Rovné koryto tak bylo jak u Sázavy, tak i v případě Lukovského potoka zasypáno a řece byla vytvořena cesta plná meandrů a zátočin. K tomu byly na dně poldru vyhloubeny prohlubně, které se brzy naplnily vodou. Jedná se celkem o šest samostatných vodních ploch o celkové výměře téměř 155 hektarů. Kromě toho stavbaři na dně poldru vysázeli dřeviny, které jsou jinak typické pro tzv. měkký luh, tedy pravidelně zaplavovanou oblast.

Při pohledu z hráze tak člověk vůbec nemá pocit, že se dívá na dno vodního díla, ale spíše, že pozoruje krajinu jakéhosi lužního lesa, který obsazují ptáci, obojživelníci a další fauna. Vodní plochy jsou rájem rybářů ale hlavně vodního ptactva.

O kus dál už řeka obkrouží Třebařova strategicky zvolené návrší, na němž stojí zbytky kláštera Koruna Mariina ze 13. století, a pak už přes Krasíkov zamíří k Tatenici a do úzkého údolí vedoucího až k Zábřehu. I tady se řeka proplétá mezi řekou a silnicí k Hoštejnu, kde vstoupí na Moravu těsně před soutokem s Březnou, která své vody sbírá v Kralické brázdě a v horách nad ní.

V Hoštejně si nejde nepovšimnout mohutného travnatého kopce, na němž se tyčí pískovcový jehlan. I když jehlan připomíná dokončení dráhy v roce 1845. Stával na něm jeden z nejstarších moravských hradů. O jeho historii se toho ví poměrně málo. Není zcela jasné, zda první zmínka o Hoštejnu pochází z roku 1267, kdy byl na listině pána Borše z Rýzmburka, týkající se převodu pozemků pro založení kláštera Mariina Koruna v Krasíkově, uváděn jako svědek jakýsi Matouš nebo Mutiš z Hoštejna, nebo byl tento přídomkem z Hohensteinu u Šluknova. Jisté je, že Hoštejn vznikl někdy v druhé polovině 13. století.

Dle Zbraslavské kroniky byla proti dědici Borše z Rýzmburka Fridrichu ze Šumburka vyslána Václavem II. v roce 1285 trestná výprava, která pobořila moravskotřebovský hrad, a tak se Fridrich údajně uchýlil na Hoštejn, odkud nadále ohrožoval okolí. Král tedy prohlásil hoštejnské pány opět za rušitele zemského míru a trestná výprava se Závišem z Falkenštejna v čele, oblehla v roce 1287 Hoštejn. Posádka hradu byla podle dobových zpráv pověšena. Hejtman hradu rytíř Heřman skončil v doživotním vězení a Fridrichovi prý nechal král Václav II., údajně v záchvatu milosrdenství, pouze utít prst. Hrad se formálně dostal do správy krále, jeho jménem jej fakticky držel právě známý Záviš z Falkenštejna. Po jeho popravě byl ještě obyvatelný hrad svěřen v dědičné držení pánů ze Šternberka. V jejich vlastnictví se držel až do roku 1464.

Když se pak majitelem hradu stal rod Tunklů, byl pro ně už zcela zbytečný. Proto jej nechali svému osudu a hrad postupně zanikl. Jeho ruiny občas sloužily loupeživcům, a tak byl následnými majiteli srovnán se zemí. Zbytky zdiva byly rozebrány v 19. století na stavbu kostela. Díky poboření a následnému rozebrání zdiva se na hradním kopci zachovalo opravdu velmi málo stop. Většina z nich se skrývá v podzemí, na povrch vystupuje jen část hradního paláce. Obyvatelé Hoštejna v minulých letech přistoupili k rozsáhlé úpravě hradního areálu a také k průzkumu, který odhalil, že hrad je velmi rozsáhlý, což podporuje domněnku, že se jednalo o mnohem významnější objekt, než se dříve zdálo.

Málokdo ví, že údolí Moravské Sázavy bylo považováno za jeden z nejtěžších oříšků při stavbě železnice mezi Prahou a Olomoucí. I proto se zde trať roztančila desítkami zákrut a zatáček, které napřímila až přestavba na rychlostní koridor. Stavbu mimochodem na hradním kopci v Hostějně připomíná pískovcový jehlan vztyšený zde z popudu stavitelů dráhy, bratří Kleinů z Loučné nad Desnou. Původní trať si můžeme projet na kole po cyklostezce, na níž najdeme i malý železniční skanzen nedaleko Lupěného.

V Lupěném řeku přechází starý betonový most z roku 1911, za nímž se v zimě často zacpává koryto hromadami ledových ker. Kousek odsud na louce se na pravém břehu řeky kdysi pořádaly obecní slavnosti a později i slavné letní karnevaly. Jsou to pověstné lupěnské „Lodičky“ místo, kde se půjčovaly veslice k romantickým projížďkám po řece. Přímo v obci pak na tuto atrakci navazovala legendární hospoda u Oskara, pojmenovaná podle otce a syna Oskarů Güttlerových, kteří podnik provozovali od dvacátých až do sedmdesátých let 20. století. Dům dodnes stojí a tradice pohostinství zde byla ještě starší a sahala až do období kolem roku 1900. Na zdejší skvěle vychlazené hanušovické pivo a nezbytný chleba s tvarůžky se vzpomíná dodnes.

Zábřeh je poslední lidskou enklávou na toku řeky, která pod ním mizí v lukách nivy řeky Moravy, se kterou splyne. Ještě před ním můžeme spatřit velký jez napájející strouhu, která nejen plní zábřežské rybníky, ale kdysi poháněla i průmysl ve městě. Nad městem kolem řeky prochází naučná stezka nabízející mnoho zajímavých zastavení a také zde najdeme upravené místo s možností koupání nazývané Hlubinka.

Řeka prochází parkem Jiřího Wolkera, kudy vede zajímavá vycházková trasa k nádraží, pod nímž najdeme na řece velký jez. Ten si bohužel vyžádal několik obětí, takže je není dobré jej pokoušet. 

Pohled z hradu Hoštejna do údolí Moravské Sázavy|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Pod Zábřehem už Moravská Sázava vstupuje do roviny Mohelnické brázdy, které se ne nadarmo říká horní Haná. Samotný soutok s Moravou najdeme mezi Leštinou, Hrabovou, Rájcem a Zvolí. Daleko od lidských sídel se dvě největší řeky Šumperska potkají a společně zamíří k Olomouci. Na toto místo se dá dostat nejlépe přes louku od Leštiny či cestičkou od Rájce. Nejlépe jej ale znají vodáci, kteří tudy sjíždí řeku od Postřelmova až do Moravičan. Právě zde tok řeky končí a z Moravy se díky tomu stává už poměrně mohutný tok.