Nesklonné podoby křestních jmen
Čeština je jazyk, který si dost potrpí na skloňování všeho, co se skloňovat dá – podstatných i přídavných jmen, zájmen, do značné míry i číslovek. Všechny slovanské jazyky, češtinu nevyjímaje, však během svého historického vývoje trvale směřují k tomu, aby se co možná nejvíc zjednodušily, a proto lze i v češtině některé zjednodušující tendence pozorovat.
Výrazně právě ve skloňování a časování. Jako i jinde v jazyce, i zde platí, že se zjednodušuje především tam, kde to bude nejmíň bolet – kde se nezkomplikuje dorozumění.
Tendence odstranit alespoň zčásti skloňování je pěkně vidět např. ve spojeních jména a příjmení typu Ivo Budil, Miro Žbirka, Tony Blair nebo Jimmy Hendrix. U všech těchto jmen se sice nabízí tvary druhého pádu typu bez Iva Budila, bez Mira Žbirky, bez Tonyho Blaira nebo bez Jimmyho Hendrixe, ale jsou to tvary už celkem exkluzivní.
Protože je pád vyjádřen tvarem příjmení a někdy též předložkou, která se s určitým pádem pojí, skloňují se jména typu Ivo, Miro, Tony nebo Jimmy ve spojení s příjmením čím dál méně. Argument, že jde většinou o domácké, neoficiální podoby křestních jmen, tu nehraje celkem žádnou roli.
Mimochodem, i jméno Ivo je původně domáckou podobou jména Ivan. Naše společnost tíhne čím dál víc k určité neformálnosti a fakt, že se oficiálně používají neoficiální podoby křestních jmen, je už docela běžný – že Anthony Charles Lynton Blair je bývalý britský premiér zní i celkem informovanému člověku stejně nezvykle jako např. to, že někde vystoupí písničkář Josef Nos anebo Boleslav Polívka. Známe totiž hlavně Tonyho Blaira, Pepu Nose a Bolka Polívku.
Když odhlédneme od vyloženě anglosaských křestních jmen a vrátíme se zpátky ke skloňování, můžeme říct, že tendence neskloňovat v češtině domácké podoby křestních jmen může být podpořena dlouhodobým působením slovenštiny. Ta má totiž skloňování jednodušší a ve srovnání s češtinou jaksi nenucenější.
Právě ve slovenských textech, i těch oficiálních, které se odedávna dostávají k českému uchu i českému oku, je to samý Jožo, Jano, Vavro, Samo, Stano, Vašo, Fero a podobně. To jsou všechno jména, která se ve slovenštině, stojí-li před příjmením, také obvykle neskloňují. Navíc, v důsledku proměn češtiny v elektronických médiích, zejm. na internetu, se můžeme stále častěji setkávat s formulacemi typu Detailní informace o skladbě Ja viem od interpreta Vašo Patejdl, kde je jaksi z technických důvodů v prvním pádě nejen křestní jméno, ale i příjmení.
Zbývá dodat, jak se na takový úbytek skloňování v češtině dívat z hlediska kultury jazyka. Pokud jde o případy typu Ke čtení vám doporučujeme knihu Ivo Chlupáče a Ivo Budila nazvanou Tajemné hlubiny času, je zde nesklonnost naprosto ve shodě s tendencemi současné češtiny a správné porozumění významu takových vět není ohroženo.
Nemusíme se tedy takovému neskloňování vyhýbat. Naopak prozatím za hranicemi spisovnosti a adekvátnosti jsou internetové věty typu Skladby od interpreta Vašo Patejdl. Ale i takové případy totální nesklonnosti jména i příjmení jsou, jak se zdá, na postupu. Slyšel jsem totiž v poslední době na několika dětských hudebních besídkách v základní umělecké škole věty typu A nyní uslyšíte úryvek ze skladby Čtvero ročních období od Antonio Vivaldi.
Naše jazykové okénko jsme vysílali v úterý 22. července.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.