V Olomouci začala Finská sezóna, která připomíná 40. výročí spolupráce s finským městem Tampere

2. únor 2026

V Olomouci minulý týden začala Finská sezóna, která připomíná 40 let partnerství mezi hanáckou metropolí a finským městem Tampere.

Zahájení proběhlo v design studiu Mimokolektiv, kde finská umělkyně Saila Hastrup představila novou pohyblivou instalaci ve výloze. Program Finské sezóny nabídne koncerty, filmová promítání, výstavy, tradiční saunování nebo výstavu věnovanou Mumínkům a potrvá až do konce roku.

Instalace je inspirovaná ikonickou věží Näsinneula v Tampere s otočnou restaurací. „Místo hostů, kteří v restauraci sedí, tady najdete šperky od českých šperkařů, které jsme vybrali, jakými jsou například olomoucká Elazolo nebo šperkař Ondřej Stára,“ vysvětluje Barbora Trundová ze studia Mimokolektiv. Výlohu si mohou lidé prohlédnout do 14. února.

Zahájení ocenil také olomoucký náměstek pro kulturu Viktor Tichák zvolený za uskupení ProOlomouc a Piráti. „Olomouc a design v sobě patří, protože nejsme jenom baroko, ale jsme i moderní umění. Je to zajímavé propojení designu, výtvarného umění, gastronomie i hudby,“ uvádí. Podle něj podobné projekty ukazují, že město má silnou současnou kulturní scénu.

Spolupráce v oblasti kultury či vzdělání

Do Olomouce dorazil i finský velvyslanec Pasi Tuominen. „Jedná se o 40leté partnerství, které je velmi výživné a aktivní. Nejvíce v kulturní oblasti, ale také ve vzdělávání,“ řekl s tím, že by si přál silnější spolupráci v byznysu.

První náměstek primátorky Otakar Štěpán Bačák (spOLečně) doplnil, že vztah s Tampere není jen formální: „Není to o tom, že se navštěvují starostové, ale o konkrétní spolupráci – od uměleckých škol přes sociální práci až po knihovnictví,“ cení si.

autor: Klára Jarošová
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.